Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

14. Kapitola

  LESEM SE JAKO smrtící tichý nepřítel plížila bílá ranní pára. Kdyby ji viděla Hope, pravděpodobně by zešílela, protože tohle byla přesně ta mlha, která se objevila v jejím děsivém snu, ve kterém poprvé slyšela o Bouřícím Zběhovi. Nevěděla, že je to pro ni nová kapitola. Měla za to, že je to jen zlý sen. Ale psům jako jsou ona se zlé sny jen tak zničehonic nezdávají.
  Tou dobou byla v táboře. Sluneční pes před pár chvílemi vyšel a mlhu zahnal svými hřejivými paprsky, díky Nebeským psům se tak nedostala až k Hope.
  Seděla u stromořadí hlídající tábor a pokoušela se přemýšlet. Nad hezkými věcmi, jako byl třeba její a Kometin rozhovor předešlého večera. Ale ať se hlídací fena snažila sebevíc, vždy její kluzké myšlenky odbočily k tomu co se stane za pár okamžiků. Alfa oznámil, že se boj uskuteční dnešního rána, ale Sluneční pes už začal vykukovat za mraky a on nikde. Dával si načas a Hope to bylo divné. Moony byl známý především svou dochvilností a spolehlivostí.
  Hlídací fena neměla odvahu jít k němu do doupěte. Musel se na ni zlobit. Ale jak by ne, vždyť se ho chystá připravit o nejvyšší postavení ve smečce.
  Několik psů na ni vrhalo nepříčetné pohledy a cukali u toho pysky. Chodili okolo, jen aby si s ní nemuseli povídat. Jediný pes který se u ní zastavil byl - a to Světe div se - Gamma. Jeden z mála psů, které by opravdu nečekala. Sedl si a jakoby nic si začal dolovat protivné bláto mezi drápy.
  ,, Je to ale krásně že?" Promluvil co možná nejchladnějším tónem, který v té jeho ledové duši našel. Hope nechápala, zda jde jen o řečnickou otázku a tak se jí snažila ignorovat. Hleděla druhým směrem od Jaspera a tiše si povzdechla. Slyšela jak jeho jazyk klouže mezi tupými drápy a jak starý pes prská aby se zbavil odporné zemité chuti.
  ,, Hádám že tobě dnes moc do mluvení nebude," odtušil po chvíli fenině mlčení. Neodpověděla.
  ,, Chápu, né vždy jsou slova zapotřebí."
  ,,Proč se nezeptáš na něco smysluplnějšího?" Zavrčela Hope podrážděně. Ne, opravdu neměla náladu se hádat s věčně naštvaným léčitelem.
  ,, Na co bych se asi tak měl ptát?" Nastavil klidný tón ,, na to, proč jsi to udělala? To by jsi chtěla?"
  Hope na něj hodila uražený pohled. Teď to byl ten poslední pes, se kterým by si chtěla povídat. ,, A ty?" Zavrčela ,, hádám že ty jsi sem nepřišel z jiného důvodu, než ostatní. Ptáš se, proč!"
  Jasper zakroutil hlavou. ,, Ale vůbec né," ujistil ji ,, já se ptám, jak dlouho?" Klidně si olízl jeden dráp než znovu promluvil. ,, Jak dlouho jsi tohle plánovala?"
  Hope uhla pohledem. Musela zapátrat v paměti, ikdyž věděla, že mu odpoví jinak. Od první chvíle, kdy jí Hell rozkázala, stát se Alfou to udělat nechtěla. Dlouho potom se nic nedělo, ale pak umřel Laky. Ano, od jeho smrti.
  ,, Není to tak dlouho co jsi se mě ptala, co bych dělal být Alfou a mé smečce by hrozilo nebezpečí," přivřel oči, což Hope donutilo nervózně polknout. ,, Jaké nebezpečí nám hrozí?"
  V té chvíli by Hope dokázala uvěřit na zázraky. Moony vylezl z doupěte jako na zavolanou a rázným krokem si to mašíroval přímo k lovkyni a léčiteli. Všichni psi, co si dosud povídali zmlkly a upřely na něj pohledy plné očekávání. Začali tvořit nepravidelný kruh.
  Jak vločka snášející se k zemi se zpoza Alfy vynořila Beta. Hope už s ní dlouho nemluvila, ale podle Autumniného pohledu její přítomnost nevyhledávala.
  ,, Nastal čas," zašeptal Jasper, Hope zezadu do ucha, jako by byl její kouč. Hope si při jeho slovech roztřásly nohy. Stále si byla nejistá svým rozhodnutím. Bylo jako skok do rybníka jehož dno je zakalené bahnem.
  ,, Jsi si opravdu jistá?" Promluvila Beta a nahrbila záda. Hope by chtěla říct pravdu. Opravdu moc, ale musela se konečně rozhodnout. Začít ten boj a hned na to, ho skončit. ,, Jsem."
  Alfa neřekl ani slovo. V jeho očích tancovaly jiskřičky zklamání. Měl je přivřené, jakoby celou noc nespal a teď usínal těsně před bojem. Srst měl ale přesto uhlazenou a upravenou, jak se na správného Alfu sluší a patří. S hrdě napnutou hrudí a zdviženým ocasem dokráčel do nepravidelného kruhu členů smečky. Gamma do Hope strčil čumákem ,, jdi."
  Několik kroků stačilo k tomu, aby se dostala do nebezpečné blízkosti jejího soka v nastávajícím boji. Alfa zatřásl hlavou aby se náležitě probral ale oči měl stále přivřené. Hope došli že se nejedná o únavu. Byli v tom něco jiného. Kromě zklamání se z nich dalo vyčíst i pobouření. Měl je přimhouřené ve vzteklém gestu.
  ,, Nevím proč to děláš Hope, ale já se svého postavení jen tak nevzdám!" Ujistil ji a funěl u toho zlostí. Hope uhla jeho zkoumavému pohledu a radši se očima zabodla do země. ,, Nedělala bych to, kdybych nemusela," odvětila.
  Beta si stoupla opodál, aby se mohla při začátku boje stáhnout. Začala vysvětlovat pravidla. Ale ani Hope, ani Moony jí nevěnovali nejmenší pozornost. ,, Kdo tě nutí?" Zavrčel Alfa a vyzývavě se pohupoval v nohou. Hope začala propadat podobnému vzteku jako on. ,, Moje laskavost," odsekla. Nebrala ohledy na vychování. Stejně Moony už dlouho Alfa nebude.
  Beta se odmlčela ,, boj započne za tři..."
  Hope začala zrychleně dýchat. Cítila jak se jí krví rozlévá adrenalin.
  ,, Dva..."
  V uších jí hučely hlasy psů okolo, už teď všichni jeden přes druhého křičely ,, Moony! Moony! Moony!"
  ,, Jedna..."
  Pohlédla na Alfu. Byl přikrčený, připravený vyrazit.
  ,, Bojujte!"
  Hope vyběhla jako první. Nohy jí mravenčily a chvílemi odmítaly poslouchat. Alfa se stejnou rychlostí vrhl proti ní. Hope vypočítala, že pokud ona, nebo on neuhne, srazí se uprostřed a téměř jistě si vzájemně vyrazí dech. Na poslední chvíli uskočila.
  Moony objehl za jejími zády krátký půloblouk a než se Hope stihla vzpamatovat, přistál jí na hřbetě. Musela uznat, že ten malý pes má něco do sebe.
  Převalila se na záda aby ho přimáčkla k zemi. Moony pod její vahou zavyl spíš překvapením než bolestí. Hope se vyhoupla na nohy, nečekala než se bývalý Alfa, vzpamatuje a skočila mu na odhalené břicho.
  Začali se převalovat po zemi. Na chvíli byla ona nahoře a on pod ní, pak se znovu převalili a prali se naopak. Stalo se z nich nebezpečné klubko plné drápů a tesáků. Hope cítila plno malých ranek na krku a břiše, ale nevzdávala se.
  Moony se převalil a zůstal nad ní sedět. Packami jí bodal do krku a ramen. Hope ho ale co nejrychleji odkopla a postavila se na rozechvěné nohy. Začali kolem sebe rozzuřeně kroužit.
  Psí dav kolem nich provolával jméno jejich Alfy. Hope nečekala že mezi nimi uslyší to svoje, ale sklamalo ji, když zahlédla jak Aiko skanduje s ostatními v Moonyho prospěch. Jediný Gamma mlčel. S přivřenýma očima těkal mezi Hope a Alfou.
  Hope se nestihla vzpamatovat, když ucítila bodavou bolest v boku. Ohnala se, ale Moony se jí pevně zakousl přímo do masa a odmítal se pustit. Házela sebou ale nebylo to k ničemu. Každý rychlí pohyb jí způsoboval jen bolest.
  ,, Vzdej se," vrčel jí do srsti. Většina psů utichla, aby mohla slyšet Hopinu odpověď, a ti, kteří stále štěkali rychle následovali jejich příkladu. Bylo slyšet jen její zoufalé pofňukávání.
  Nemohla se přeci vzdát! Riskovala by tím smrt všech, kteří tu teď stáli a štěkali proti ní. Ne, ona by jen neriskovala, ona by je zaprodala do spárů té protivné smečky hlídacích pastvůr.
  ,, Vzdej se!" Zopakoval Moonyho tvrdý hlas znovu. Teď se jí tak protivil. Protivili se jí všichni psi okolo, jakoby toho nebylo dost! Pokouší se jim všem zachránit kožichy! I když o tom neví, mohli by projevit trochu vděku.
  ,, Ani omylem," štěkla a uděřila protivníka zadníma nohama do krku. Moony se odkutálel jako zbytek nedojedeného zajíce stranou a nehnutě ležet. Hope těkla pohledem mezi svou ránou a jeho tělem. Nemohla dál čekat! Rozběhla se proti němu a na poslední chvíli - než se stihl vzpamatovat - mu položila tlapu na krk.
  Moony vytřeštil oči a ztěška se rozkašlal. ,, Nevím proč to děláš, Hope," zasýpal.
  ,, Dělám to pro vás!"
  ,, Pro nás? Koho přesně myslíš tím nás?"
  ,, Pokouším se vám zachránit život tak laskavě spolupracuj," štěkla namísto rozumné odpovědi. Byla naštvaná a muselo to ven. ,, Vzdej se teď a nic se ti nestane." Mluvila jako na svého životního nepřítele, ne na toho milého Alfu, kterému před pár úplňky zachránila kožich!
  ,, Vzdej se!" Zatřásla s ním. Moony jen otupěle hleděl před sebe, jako by ji ani neviděl. ,, Vzdej se!" Naléhala čím dál hlasitěji. Stiskla jeho krk k zemi. Mezi nezřetelnými steny rozpoznala jen dvě slova. ,, Vzdávám se."
  Konečně ho mohla pustit a v té chvíli jí spadl obrovský kámen ze srdce. Dokázala to. Porazila Alfu a ochránila tak smečku! Ale připadala si smrti blíž, než kdy jindy. Před pár okamžiky jí na životě udržovala ochrana smečky. Vědomí že na ni Hell nezaútočí, dokud z ní nebude Alfa. Ale teď, byla nechráněná.
  Větrní psi prohnaly podrost lesa a připomněly tak všem na mýtině jaké nesnesitelné ticho nastalo. Hope se k nim otočila čelem (tedy jen k většině, byli kolem ní v kruhu). Nikdo neřekl ani slovo. Nemohli uvěřit, že ten flekatý pes ležící na zemi a vypadající jako bezbranné štěně odteď už nebude jejich Alfou! Že jeho místo nahradí nezkušená a ještě k tomu téměř jistě nebezpečná fena hlídací krve!
  Jediný kdo ze sebe dokázal vyvodit slovo byl pes, který celý zápas sledoval s přivřenýma očima a nahrbeným čenichem. ,, Gratuluji," řekl Gamma téměř neslyšně. Hope jen stroze kývla. Po jejím boku se jako bílý duch zjevila Beta. Měla zaražený výraz a než dokázala cokoli říct, hodila po Hope ten nejzlostnější pohled jaký v té své vážné duši ukrývala. Říkal jen: ta hloupá fena právě zmrzačila mého druha a tak výtězně se zubí! To jí nedaruju. Ale musím něco říct, abych nevypadala hloupě jako ona.
  ,, Naše nová Alfa Hope," prohlásila, ale hlas se jí v půli věty zlomil. Pak tiše dodala, čistě k Hope ,, doufám že si to užiješ." Zmizela ke svému druhovi.
  Hope polkla. Necítila se dobře. Nohy se jí třásly a víčka zavírala, ale věděla, že teď musí promluvit ke smečce. Nesměla propadnout slabosti. ,, Já... já," nic víc z ní nevyšlo. Zatočila se jí hlava a před očima se objevily mžitky. Cítila náraz na tvrdou zem a jak jí nohy kloužou na mazlavé kapalině.

  Všechny sny se jí v hlavě mísily skrs na skrs. Nic konkrétního si z toho nepamatovala, když se probudila. Ale cítila na sobě stále ty kousavé pohledy celé smečky. Ty nenávistné oči, které jí chtěly zabít. Opravdu to tak cítila, jakoby ji chtěli všichni přetrhnout na dva kusy.
  Probrala se rychle, ale těžší bylo se zorientovat. Poznávala to tu, avšak něco bylo trochu jiné. Šlo sem o hodně víc světla, že když tu byla naposledy. No jistě! Gammovo doupě.
  Nejdřív si musela uvědomit, co se stalo. Porazila Alfu, ale udělalo se jí špatně. Omdlela. Jak mohla být tak slabá a omdlít hned po výhře. Nikdy mě nepřestaneš překvapovat Hope.
  ,, Dobře ráno," pozdravil ji Gamma, který zrovna přišel. Ušklíbl se a vykoukl ven. ,, Nebo spíš Dobrý večer? Jak to zní líp?" Zdál se komunikativní. Víc než jindy.
  ,, Spíš Dobrý večer," zaskřehotala Hope, když si všimla že Sluneční pes zapadá. Hlava jí bolela jako střep, ale né víc něž pravý bok. Přesně to místo, kde ji Moony pokousal. Otočila se, aby si jej mohla prohlédnout. Moc toho ale neviděla. Byl pokrytý listy a bílými pavučinami, které se už tak čisté nezdály, potom co násakly krví. Hope se na chvíli zase zatočila hlava, ale tentokrát to dokázala ovládnout a zůstala při vědomí.
  ,, Co přesně se stalo?" Dožadovala se od Jaspera vysvětlení. Hnědý pes s černým žíháním naklonil hlavu na stranu. ,, Myslíš hned po tom, co jsi omldela?"
  Hope přikývla.
  ,, No, nic moc."
  ,, Popiš to," protočila oči.
  ,, Všichni se tak nějak seběhli, myslím, že je ale víc zajímal Moonyho stav, než ten tvůj."
  ,, Co je s Moonym?"
  ,, Omdlel, ještě dřív než ty. Ale myslím, že on nebude zrovna tvá největší starost. Teď jsi nenáviděná víc než kdy dřív. A to tě většina smečky měla celkem ráda."
  Hope se skoro rozesmála. To, že ji většina smečky měla ráda měl být vtip? Rozhodně to vtipné bylo. ,, A kde je teď?" Zeptala se váhavě.
  ,, Kdo?"
  ,, Moony."
  ,, Hmm."
  ,, Hmm?!"
  ,, Už se vzpamatoval, přemístil se do doupěte Omegy." Prohlásil. Hope vykulila oči. ,, Co? Proč?" Neměla ponětí jak tahle smečka funguje do detailů. Byla ráda, že ví jak se rozděluje kořist, ještě se starat o jeho postavení.
  ,, Poražený Alfa je automaticky Omegou, to slyšíš poprvé?" Zasmál se Gamma sarkasticky. Hope občas nechápala, co je k smíchu. ,, Fajn, překroutím pravidla," povzdechla si Hope.
  ,, Tak to asi těžko," zapochyboval Gamma. ,, To nejde, nemáš na to právo."
  ,, Kdo mě strestá?" Zavrčela Hope ,, Nebeští psi?"
  Gamma uraženě odvrátil pohled.

Tolik k tomu, že je Hope Alfa.
Celou knihu šlo vlastně o tenhle okamžik a já ho tak odbidu. -_-
Každopádně doufám že jste s touhle hroooooozně zdlouhavou knihou stále neztratily trpělivost. Děkuji za čtení, 🌟 a upřímné komentáře.