Ledové dýky

2

   Sedím ve vlaku se zavřenýma očima. Zásluhou svého postu rychlíka, prolétává krajinou obrovskou rychlostí. V uších mám sluchátka, ve kterých hrají líbezné tóny klavíru. Doporučila mi to paní Tisánková. Docela to funguje. I přesto slyším zvuky zvenku.
   "Musíme ji trochu rozptýlit," doléhá ke mně hlas Vil. Asi si myslí, že spím.
 

  "Vypadá, že to zvládá," říká Dahča.
   "Snad jo," reaguje Vil. "Všimla sis, jak odešla když jsme včera přišly my?"
   "Třeba to nebylo kvůli tomu," namítá Dahča. "Víš, jak se vždycky rozčilovala, když něco věděla na poslední chvíli."
   Chvíli je ticho.
   "Nemohli jsme jí to říct dřív," říká pak Vil, jako by chtěla přesvědčit Dahy i sebe. "Nejela by. Vypařila by se."
   Odmlčují se. Myslí to se mnou tak dobře a já jim to tolik ztěžuju. Po chvilce otvírám oči a dělám, že jsem jejich rozhovor neslyšela.
   "Za jak dlouho tam budeme?" ptám se bezstarostně.
   "Za hodinku," odpovídá mi Dahy. "Byla tady servírka nebo jak se tomu říká a přinesla nějaké sušenky, tak jsme ti taky jednu vzaly."
   Vil mi podává sladkou tyčinku a já ji s díky přijímám. Běh krajiny se po půl hodině zpomaluje a posledních pár kilometrů jede rychlík pomalu s občasnými zastávkami pro vyhnutí se s jiným vlakem.
   Nakonec ale přeci jen stojíme na Bratislavském nádraží.
   "Co teď?" ptám se holek.
   "Musíme se dostat k pokladnám," říká Vil. Rozhlížíme se po značkách a nakonec vyrážíme po eskalátorech k místu, kde by se měly nacházet pokladny. A skutečně.
   "Uff," oddychuje si Dahy.
   "A teď?" ptám se opět. Ani trochu mi nevadí, že netuším, co bude dál. Teď ne. Je mi to fuk. Stačí mi soustředit se na to, abych nevypadala tak, jak se cítím.
   "Teď by nás..." začíná Dahy.
   "Támhle je," přerušuje ji Vil. Dívám se stejným směrem jako ona. A nevěřím svým očím. Opravdu k nám přichází postava pana Roberta Reichela! Zmateně se dívám na Dahy a Vil.
   "Překvapení," usmívá se nejistě Vil. Nechci ji trápit a tak se široce usmívám.
   "Děkuju," říkám radostně. Snažím se ze všech sil, aby to vypadalo, že jsem šťastná. Zatím se mi to daří. Já jsem taková slabota. Nenávidím se.
   "Dobrý den," zdraví nás pan Reichel.
   "Dobrý," usmívá se Dahy.
   "Jak se vám jelo?"
   "Skvěle díky," odpovídá Vil. "Já jsem Vil, tohle je Dahy nebo Dahča a tady je Kristl."
   "Rád vás poznávám," podává nám ruku pan Reichel. "Auto máme venku, tak pojďme."
   Vycházíme z nádraží a nasedáme do škodovky s logem českého hokeje. Dahy si sedá dopředu, Vil a já dozadu. Místo spolujezdce jsem rezolutně odmítla. Budou tam směřovány vlny dotazů. Po tom opravdu netoužím.
   "Co to má znamenat?" ptám se tiše Vil. Ona mi vše ochotně objasňuje. Budeme prý bydlet v hotelu hokejistů a mít přístup na utkání i tréninky. Před rokem bych byla pravděpodobně nadšená, teď mě ta představa doslova vyděsila.
   "To tady budeme celou dobu?" ptám se opatrně.
   "Máme to zaplacené jako rekreační pobyt do doby, než Česko buď vypadne nebo vyhraje medaili," odpovídá Vil. "Takže doufejme, že postoupí co nejdál, jelikož se za to..." zaráží se.
   "Kolik to stálo?" ptám se.
   "To ti neřeknu," odpovídá Vil.
   "Vil, no tak," snažím se ji přemluvit.
   "Ne!" odmítá. "Byl to dárek Kristl."
   "Tohle bys svý..."
   "Už nejsi," skáče mi do řeči. Mlčím. Má pravdu. Čím to je, že tontokrát zůstávám v klidu?
   "Nechtěla jsem..."
   "To je dobrý," odpovídám. "Vážně, máš pravdu. Je to tak. Je to blbý, ale je to tak."
   Netrvá to ani moc dlouho a zastavujeme před hotelem. Pan Reichel nám pomáhá vynést tašky a ubytovává nás. Máme samostatné pokoje. Respektive já jsem sama, holky spolu. Můžu tak svou druhou postel použít jako odkládací místo. To taky dělám. Podle instrukcí máme být za půl hodiny v jídelně. Vytahuji z tašky nějaké oblečení a vybírám si tmavě modré, pohodlné, ale slušivé, tepláky, a tričko, které jsme dostaly od pana Reichela, abychom dělali dobré jméno. Je na něm miniaturní logo. Dívám se na sebe do zrcadla a usmívám se. Dobrá, jsem tady a jsem to pořád já. Já, stejná jako minulý rok i ty předtím. Možná jsem starší, poškrábaná, poničená a s krátkými vlasy místo dlouhého copu, ale jsem to já. Já, Kristl DeGain. Holka, která miluje hokej.