Ledové dýky

1

   Nemám zálibu v nakupování, vůbec ne. Ale mamka si ho dokáže náležitě užít a jelikož chodím ze školy domů první, většinou to schytám já. Většinou se stane, že se ani nic nekoupí nebo maximálně jedna věc, ale... mamku prostě nehorázně baví chození po obchodech.
 

  "Krist?" volá na mě teď z kabinky.
   "Jsem tady," odpovídám z lavičky před kabinkou.
   "Tak koukni," vychází z poza plédu jako modelka.
   "Sluší ti to," zhodnotím její vzhled v jednoduchých splývavých šatech až na zem.
   "Nechceš to taky vyzkoušet?" ptá se mě.
   "Ne, to je dobrý," mávám rukou.
   "Opravdu?"
   "Opravdu."
   Závěs se zatáhne a mamka se převléká zpět do kalhot, trika a sáčka. Rozhlížím se po obchodu. Netrvá dlouho a vycházíme z něj.
   "Dáme si něco k jídlu?" prohlíží si mamka nabídku čínských jídel.
   "Můžem," souhlasím neurčitě. Stolky jsou skoro nezaplněné. Zvláštní úkaz.
Kupujeme si nudle s masem a usedáme ke stolku. Mamka vypráví a já ji poslouchám tak napůl. V mém zorném poli se totiž objevují dvě postavy. Mně velmi známé dvě postavy. Dokonce tak známé, jako by to byli moji sourozenci. Na druhou stranu nejsem úplně nadšená, že je vidím. V mojí hlavě klíčí obří vzpomínka, neskutečně tmavá a depresivní. Mám pocit, že trhá moji lebku na kusy. Ruce se mi automaticky rozechvějí, tak je raději stáhnu do klína. Nechci, aby si mě všimly. Než ale stihnu zmizet, už na mě mávají. Hraně se usmívám a doufám, že na tu faleš nepřijdou.
   "Ahoj Kristl, dobrý den, paní DeGain," usmívají se obě postavy, dívky, které k nám přicházejí.
   "Ahoj děvčata," usmívá se mamka. Mně se dělá černo před očima. Hlava mi třeští, hrudník se svírá, nemůžu se nadechnout. Uvnitř začínám panikařit.
   "Jsi v pohodě Kristl?" doléhá ke mně hlas jedné dívky, Vil.
   "Jo, jenom se mi trochu motá hlava," lžu. "Dlouho jsem nepila."
   V ruce mi končí sklenka s vodou a já ji hltavě piju. Nesnáším se v těchto chvílích. Můj tep se trochu uklidňuje, dokonce i zrak se rozjasňuje a já můžu zas zdánlivě normálně komunikovat.
   "Musím si odskočit," říkám a nechávám u stolku mamku a holky.
   Před velkým zrcadlem na záchodech se opírám o umyvadlo a zhluboka dýchám. Právě teď jsem rozhodnutá, že dojdu za paní Tisánkovou. Jddna část mého já se tomu urputně brání, druhá mě přesvědčuje, že je to ten nejlepší nápad, který můžu mít. Hledím do svých světlých očí v zrcadle a automaticky se mi přehrává ten moment.
   "To nevytočí!"
   "Ale ano. To zvládne."
   "Jede moc rychle!"
   Divoce mrkám. Nesmím na to pořád myslet. Všichni kolem se tváří, že poslední rok neexistoval. Musím to cítit stejně.
   Oplachuji si tvář studenou vodou a vracím se ke stolu.
   "Drahunka říká, že si pro tebe s Vil připravily překvapení," usmívá se mamka. "Zítra vyrazíte na výlet."
   "Zítra?" ptám se pro jistotu znovu.
   "No ano, zítra," kýve hlavou mamka. "Pojedete vlakem na Slovensko."
   Dochází mi to okamžitě. Slovensko-Bratislava-MS v hokeji 2019
   "Jak dlouho...?"
   "To se uvidí," reaguje Vil. Je to tady zase. Ten špatný pocit.