Ledové dýky

9

   Poslední vyšperkovaný gól víří lotyšskou branku a zápas končí. K Voráčkově radosti z narození syna přispěl i s přehledem vyhraný zápas. Spolu s Vil a Dahy tleskám a usmívám se. A to zcela upřímně. Od posledního výkyvu v sobotu byl klid. Působí mi to nehoráznou radost. Dokonce mě to donutilo napsat to i paní Tisánkové. Obratem mi přišla zpráva o její spokojenosti.
   "Je příjemný zase vyhrát," křičí vedle mě Dahy, abych ji přes hluk v aréně slyšela.
 

  "To si piš," usmívám se.
   "Půjdeme?" drká do nás Vil. Souhlasíme. Vydáváme se z tribuny k šatnám. Díky visačkám na krku jsme vpuštěny do jinak zapovězených míst. Stoupáme si ke dveřím a čekáme. Klukům chvíli trvá než se převlečou, beztak k tomu přispívá i euforie z vítězství.
   "Gratulujem!" řveme jak na lesy, když se konečně uráčí vyjít z šatny. Vesele se smějí a plácají si s námi.
   "Jaká byla podívaná?" ptají se.
   "Famózní," smějeme se. "Teď to ještě párkrát zopakovat."
   Radostně se vydáváme směrem z arény k parkovišti týmového autobusu.
   "Jedete s námi?" ptá se Vrána.
   "Já s Vil ano," říká Dahy. Zrak všech přítomných spadne na mě.
   "Já mám dnes odvoz," usmívám se omluvně. Nikdo nic nenamítá. Z části vědí, kde jsem, u koho jsem a proč. Nijak to neřeší. Na Vil a Dahy vidím, že jim to není úplně po chuti. Nikdy neměly Patyho bráchu přímo v oblibě.
   "Můžem na chvíli?" prosím pohledem Vil a Dahy. Odstupujeme pár metrů od autobusu.
   "Co je?" ptá se Dahy.
   "Podívejte, já se s vámi nechci hádat," začínám. Dahy si zakládá ruce na hruď a čeká, co ze mě vypadne. "Jsem vám vděčná, že jste mě sem vzaly. Opravdu. Slibuju, že se budu snažit být na všech akcích, které napíšete..."
   "Nebudem ti kecat do tvýho života," přerušuje mě Vil.
   "Ale jestli skončíš sama a zlomená, divit se nebudeme," říká Dahy. Kéž byste věděly, co vědět nemůžete. Na jednu stranu to bolí, na druhou mám radost z jejich reakce. Nevzdají se svých názorů, stejnějako já neměním ty své. Ale jsme za dobře.
   "Kamarádky?" usmívám se.
   "Jasně že jo," plácne si se mnou Vil a Dahy ji napodobuje. S vděkem se na ně naposledy usměju a mířím na veřejné parkoviště mimo areál, kde čeká obyčejná škodovka s Dešem za volantem. Sedám si na místo spolujezdce. V potemělém autě svítí jen budíky. Chvíli je ticho.
   "Pojedem?" ptám se.
   Odpovědí mi je zabručení motoru. Možná je to trochu děsivé, ale tohle je Deš. Tichý, děsivý, tajemný Deš. Na druhou stranu je upřímný. Když už se uráčí něco říct, můžete vzít jed na to, že mluví pravdu. A stejně tak to vyžaduje od druhých. V autě hraje tichá hudba. Klidně sedím na sedačce a dívám se z okna na míhající se svétla paneláků. Za pár minut jsme už mimo hlavní centrum a projíždíme čtvrtí s rodinnými domy. Před jední zastavujeme. Nesvítí v něm ani jedno okno.
   "On tu nikdo není?" ptám se.
   "Naši odjeli na tři dny do lázní a Paty je na nějakém mejdanu," odpovídá Deš. Vylézáme z auta a vydáváme se dovnitř. Dům je pochopitelně ponořený do ticha. Jen co si z nohou skopnu boty a sundám bundu, jdu do kuchyně. Žízeň mě pohání konečně něco vypít. Slyším, jak Deš zamyká vchodové dveře a zouvá si boty. Stejně jako já bere v kichyni sklenici, točí do ní vodu a pije.
   "Jak sis užila zápas?" ptá se.
   "Skvěle," odpovídám s pokýváním hlavou. "Pořád se něco dělo."
   "Fajn," odpovídá. "A co Dahy s Vil?"
   "Nejradši by tě vyhostily na měsíc," usmívám se pobaveně. Deš zdvihá obočí.
   "Jasně, že jim to nedovolím," uklidňuji ho. Zkoumá mě zpytavým pohledem. Mrazí mě v zádech. Ale nijak nepříjemně. Jeho pevný pohled tmavých očí, skenující každou mou část těla, tetování vykukující pod krátkým rukávem trička. To všechno mě jistým způsobem láká. Na kednu stranu to působí děsivě. Já za tím ale vidím přímého člověka. Kluka, který by pro svou rodinu a lidi, za které je zodpovědný, klidně podnikl nájezd na Brusel a rozpoutal třetí světovou.
   "Proč?" ptá se.
   "To přeci víš," říkám potichu.
   "Protože je to povinnost?" hledí na mě.
   "Neviděli jsme se skoro rok," ospravedlňuji se chabě. "Jak to má být něco jiného?"
   Pomalu se odpoutává od kuchyňské linky a přistupuje ke mně. Zvedá ruku a vjíždí mi prsty do vlasů. Sklání hlavu a čelem se opírá o mé. Oči mi sjedou na jeho pulsující rty. Ruka v mých vlasech se něžně hýbe. Přerývaně dýchám.
   "Není to nic špatného," šeptá skoro neslyšně.
   Nic neříkám nehnutě stojím. Po pár okamžicích se rovná a se sklamaným zábleskem v očích odchází po schodech do patra. Rukama se opírám o linku. Rozdýchávám, co se teď právě stalo. A nejvíc mi naskakuje myšlenka na něj a jeho teplo, které mě sevřelo v jeho těsné blízkosti. Chci ho cítit znovu. To teplo tvořící klid, který mi dosud žádný jiný člověk nedal. Netrvá mi to dlouho a zhasínám světlo. Stoupám po schodech do patra. Vím, kde ho najdu. Samozřejmě.
   "Já vím," říkám potichu, když otevřu dveře do pokoje. Otáčí se na mě pohledem, který mi jasně říká, že mi nehodlá ublížit. Rozlévá se ve mně spokojenost a vděčnost, že tohoto člověka mám v životě já. Přecházím těch několik kroků, které nás dělí a opatrně mu pokládám ruce na ramena.
   "Isty..." říká. Umlčuji ho pohledem. Nechci vysvětlování. Maličko se natahuji, abych dosáhla. Při doteku jeho rtů mi tělem projede záchvěv. Jako by mě paralyzovala elektřina. Zároveň chci víc. Chci ochutnat jeho rty jak nejvíc to jde. Lačně obemykám jeho ústa a prohlubuji náš polibek. Nebrání se. Naopak. Cítím jeho jazyk lehce laskající můj. Rukama mi sjede na záda a jistě mě podpírá. Nechám se opít příjemností jeho rtů. Dnes poprvé usínám s příjemným pocitem Dešova těla na mých zádech a rukama obepínajícíma můj pas.