Ledové dýky

12

   Zatuchlý pach starého vzduchu už více méně zmizel, když se připlížila tma.
   "Necháme toho," vysvobozuje mé unavené ruce Deš a vynáší poslední koš smetí do popelnice. Vděčně se narovnávám.
 

  "No co?" směju se Dešovu pohledu.
   "Bolí tě záda z pár hodin práce?" ukazuje na mě pobaveně prstem. "Tebe?"
   "Nejsem ze železa jako někdo," zašermuju mu před očima rukou a hrdě vcházím dovnitř. Slyším za sebou jeho kroky i vrznutí dveřních pantů a cvaknutí klíče v zámku.
   "Je tu vůbec něco k jídlu?" ptám se se znatelným nádechem pesimismu v hlasu. Deš se na mě dívá jako by ani netušil, že něco jako jídlo existuje.
   "Hm," zahučí jen. Zdvihám levé obočí. S vypětím všech sil nacházím ve skříni pytlík s piškoty. Vesele s ním zatřepu před Dešovýma očima. Vykouzlí mu to na tváři kyselý výraz. Beze slova odchází pryč. Za pár okamžiků se vrací s poloprázdnou lahví minerálky a sušenkou.
   "To jsme si polepšili," usmívám se mile. "Že dáš přednost dámě?" roztahuji tvář do sladkého úsměvu. Za malý okamžik mi v ruce přistává igelitový obal se sladkou tyčinkou. Je jasné, že dneska se už nikdo nikam nechystá. Deš s mrzutým výrazem svírá v rukou minerálku a sedá si na gauč. Zvedá se kolem něj oblak prachu. Rozkašlává se.
   "Ale notak," mračím se. Sedám si vedle s větší opatrností. Tma v pokoji mě uspává. Rozbaluji sušenku, zatímco Deš zapíná televizi. Po mírném zrnění se rozbíhá čistý obraz. Mlčky podávám Dešovi polovinu sušenky. S díky si ji bere. Opatrně mi pokládá ruku kolem ramen. Ví, že tahle gesta mi většinou nejsou příjemná. Teď ale cítím touhu se schoulit do teplého objetí. Pokládám si hlavu na jeho rameno. Tak mu dávám najevo, že mi jeho doteky nevadí. Alespoň ne pro dnešek. S lehkým úsměvem na rtech usínám.

•••

   Budím se zvoněním telefonu. Vedle mě se mele Deš. Popadám telefon a rychle přijímám hovor.
   "Kristl," hlasím do telefonu.
   "Holčičko," slyším ženský hlas. Ach ne. "Jak se máš?"
   "Super," říkám. Zrakem zabloudím k Dešovi, který, pochopitelně už vzbuzený, nechápavě zvedá obočí. Chápu. Já a super? Eh.
   "Opravdu? A kde jsi?" ptá se mamčin hlas.
   Už teď čuju podraz.
   "Kde by?" ptám se zpátky.
   "To je to, co nevím, na hotelu ne," říká mamka.
   "Tys mluvila s holkama?" vyptávám se dál. Deš mezitím vstává a ubírá se do koupelny.
   "Ne, jsem tady, na hotelu a ty tu nejsi," odpovídá mamka. No to potěš.
   "Eh, jo tak," reaguji naprosto vyvedená z míry. "Já si udělala takový menší výlet," snažím se něco vymyslet.
   "S Majerovými?" ptá se ona.
   "Jo," odpovídám. "Tohle ti řekly holky."
   "Řekly," potvrzuje mi. "A netvářily se dvakrát nadšeně. A taky je tady s námi paní Tisánková."
   Nechápavě zírám do zdi. Co to právě řekla? Že do Bratislavy dorazila moje Pražská psycholožka?
   "Paní Tisánková?" přeptávám se pro jistotu.
   "No ano, byla tak hodná, že si udělala volno."
   "Jak dlouho tam hodláte být?"
   "Jak to bude potřeba."
   Ano, tak přesně tohle nesnáším. Můžou odjet zítra nebo taky nikdy. Proč já blbec si všechno tak komplikuju. Argh!
   "Ale já se teď nemůžu vrátit," namítám.
   "Jak to?"
   "Prostě to nejde."
   "A kde jsi? My přijedeme za tebou."
   "To...nejde," vykrucuju se. "Já vlastně taky ani nevím, kde přesně jsem."
   "A jsi v pořádku?" matčin hlas znatelně zpanikaří.
   "Naprosto," uklidňuju ji. "Nedělej si starosti. A už musím. Ještě se ozvu, dobře?"
   "Ozvi se zlato, určitě se ozvi, ano?"
   "Neboj," zavěšuji hovor.
   Zhluboka si oddychuji. Jedno nebezpečí zažehnáno.
   "Jedem nakupovat," oznamuje mi Deš a bere si bundu. Je mi to jasné. V domě už totiž není k jídlu vůbec nic.
Auto se pomalu vyhýbá v zatáčkách dírám v silnici, slunce se vyhupuje nad obzor a osvětluje zemi žlutými paprsky. V autě panuje klasické ticho. Opírám se hlavou o záhlavní opěrku a užívám si tu chvíli. Motor v Dešových rukách spokojeně vrní.
   Po slabé půlhodině zastavujeme před menší samoobsluhou. Do košíku putují housky, chleba, máslo, sušenky, maso, těstoviny, šunka, sýr a mnoho dalších nezbytností. Prodavačka u pokladny se na nás mile usmívá.
Jakmile vyjdeme z ochodu, oba se zakusujeme do suché housky.
   "Ještě potřebujem do stavebnin," říká mi Deš, když konečně zaplníme prázné žaludky.
   Mlčky souhlasím. Seskakuji z kapoty auta a vlézám dovnitř.
   "Tak povídej," říkám vesele, odhodlaná o Dešovi něco zjistit. Vážně na mě pohlédne a pak bez hlesu vrátí zrak na silnici a vycouvá z parkoviště.
   "Tvá oblíbená barva?" ptám se.
   "Nemám," odpovídá. "Tvoje?"
   "Vlastně taky nemám," zamýšlím se upřímě. "Hloupá otázka. Podívej, můžeme si popovídat?"
   Prosebně se na něj dívám. Zastavuje u prodejny a odchází, nechávajíc mě v autě. Netrvá ale dlouho a vrací se s bandaskami barev, laků a nějakým nářadím.
   "Tak povídej," říká mi, když se posadí zpět do auta. "Máš dvacet pět minut."
   Zhluboka se nadechuji. Schválně si vybírám auto jako dobré místo k debatě, která mě ani trochu neláká. Nejde odsud zmizet.
   "To, co jsme udělali," začínám. "Nebylo úplně chytré. Ale pokud jde o mě, nehodlám to vzdávat. Ne s tebou..."
   Teď mi Dešovo mlčení nevyhovuje. Moc bych si přála, aby něco řekl. Nemám ráda tyhle projevy. Takže nutně potřebuju, aby něco řekl.
   "Máma bude zuřit," usmívám se. "Táta tě pravděpodobně nebude mít rád a Vil s Dahy tě ukamenujou. Ale já si myslím, že je to takhle správně. Hele, mohl bys laskavě něco říct?"
   Ušklíbá se. Nastává chvilka ticha. Se zatajeným dechem čekám na jeho odpověď.
   "Tak fajn," souhlasí nakonec. Oddychuju si. Sice by mohl říct něco víc milého, ale přeci jen... Takhle mi to bude muset stačit.
   Prohlížím si ho z profilu. Deš byl vždycky takovýhle. Proto jsem taky udělala tu blbost. Jeho oči dokázaly spoutat v chladném objetí kovových rukou. Semknuté rty přímo volaly po ochutnání. Střapaté vlasy, věčně rozcuchané větrem, poletovaly kolem jeho hlavy.
   "Co na mě vidíš?" přerušuje mou myšlenkovou stopu. Lehce se usmívám.
   "Že to možná nebyla zas taková hloupost."
   "Záleží na tom?"
   "Pravda, už asi ne."
   Na chvilku se odmlčujeme. Tentokrát je to ale příjemnější.