Ledové dýky

11

Za celou cestu nezamhouřím oka. Jedeme už několik desítek minut a krajinu za okýnky dávno nepoznávám. Vypadá to ale, že Deš je tady jako doma. Není na něm vidět jediné zaváhání. Každou křižovatku projíždí s klidným přehledem jemu vlastním. A to i přesto, že jsme kdesi v srdci Slovenska a on je původně čistokrevný čech. Autem se line hudba ze ztlumeného rádia.

Po nějaké době se odvážím promluvit.
"Motocross?" ptám se. "Jezdil si motocross?"
"Jezdím," opravuje mě on, aniž by odtrhl zrak od vozovky. Překvapuje mě to.
"Vždyť Paty říkal, že od nějaké nehody nejezdíš," namítám.
"Teoreticky ne, nezávodím, ale jezdím," říká Deš. "Naši o tom neví, ani Patrik, všechno by jim vykecal."
Chvíli přemýšlí. Beru si do ruky telefon a dívám se na video, které mi poslal Paty. Nejprve je záběr na celý prostor, kde se akce koná. Mnoho diváků stojí za železnými zábranami a mohutně podporují účinkující. Na startu se připravuje člověk v závodní kombinéze, rukavicích a velké helmě. Na spodu obrazu naskakuje jeho jméno, fotka a další údaje. Tadeáš Majer. Není pochyb, je to on. Dívám se na datum v rohu. Jeden den poté, co jsme se... a dva před tím, než se stala ta nehoda.
"Čtvrtek," říkám automaticky údaj, který na obrazovce chybí. "Kde to je?"
Deš mi mrkne do obrazovky.
"Ne v Evropě," říká. Musí mi to stačit.
Pozorně sleduji displej. Závodník nasedá na motorku, davy šílí. Motorka se s rachotem odráží z nájezdové rampy. Ve vzduchu se závodník otočí a nakonec ještě pustí řídítka. Zadržím dech, když se dotyčný pouští motorky a dopadá na doskočnou rampu z neskutečné výšky. Nic. Nehýbe se. Motorka s třeskotem dopadá nedaleko, pořadatelé ve vestách a záchranný tým první pomoci spěchají k místu činnu. Zděšeně pohlédnu na Deše.
"Sedm zlomených žeber, obě nohy, nalomená klíční kost a lopatka, zlomená ruka a těžký otřes mozku," vyjmenovává mi. S viditelným děsem v očích na něj dlouho civím. Nevypadá, že by ho to znervózňovalo.
"Tos mi nemohl dát vědět?" rozčiluju se.
"Ležel jsem na přístrojích v memocnici," hodí na mě vteřinový skeptický pohled. Rozrušeně vypínám telefon a pokládám si hlavu na studené okýnko.
"To snad ne," začínám vyšilovat. "Řekni, že je to celý jenom blbej vtip!"
Potvrzení se nedočkám. No supr.
"Zastav!" říkám rozkazovačně.
"Jsme na dálnici," informuje mě.
"Zastav!" vykřikuji a sápu se po klice.
"Fajn, nešil," souhlasí a na prvním odpočívadle zastavuje. Vyskakuji z auta a přecházím kolem něj. Deš pomalu vystupuje za mnou a opírá se o kapotu. Snažím se srovnat si své uspěchané a zmatené myšlenky.
"Tys ležel v nemocnici na přístrojích," vyrážím ze sebe zadýchaně. "Měls dvakrát tolik kostí než normálně..."
"Tak děsný to nebylo," přerušuje mě Deš. Kroutím hlavou. Zhluboka se nadechuji, přicházím k němu a hledím mu hluboko do očí.
"Slib mi, že mi budeš říkat, co se děje," mluvím pomalu, ale násilně. Musím se do klidného tempa nutit.
"Fajn," kýve Deš.
"Slib to," vynucuji si to slovo.
"Slibuju," říká Deš s vážnou tváří. Po chvíli se usmívá.
"Co je?" ptám se.
"Nic," odpovídá. "Jedem?"
Souhlasím. Nastupujeme do auta. Cesta rychle ubíhá. Za další hodinu Deš zahýbá do vesnice a zastavuje auto před chatou, ztracenou na konci slepé ulice.
"Kde to jsme?" ptám se.
"Tréninková chata," říká Deš a vylézá z auta. Dívám se na něj s otázkou v očích.
"Jezdívali jsme sem s našima trénovat na motorky," vysvětluje mi. "Paty tak jezdil, ale přestal. Nebavilo ho to. Místo toho šel hrát hokej." Vstupujeme rozvrzanou brankou do neudržované zahrady.
"Tady dlouho nikdo nebyl," poznamenávám.
"Od tý nehody snad ne," potvrzuje mi Deš. "Uvnitř to bude vypadat dost bídně."
Ironicky se usmívám. Přesně jako v mojí hlavě. Deš se vydává kamsi za dům. S odstupem několika kroků ho následuji. Prodíráme se neostříhanými keři, než se nám před očima rozevře výhled na hliněnou dráhu s trávou obrostlými pneumatikami, kameny a dřevěnými rampami. Zůstávám mlčky stát. Koutkem oka sleduji Deše. Ačkoli to z jeho obličeje není znát, v očích planou plamínky nadšení. To jsem u něj ještě neviděla.
"Tady jsi jezdil?" ptám se. Souhlasně kýve hlavou.
"Tady taky," říká. "A na druhém konci vesnice je suchá bývalá pískovna, tam se trénovaly skoky."
Nábožně schází pár kroků k trati. Vydávám se za ním. Procházím dráhou a představuji si rozvířený prach pod pneumatikami řvoucích motorů. Svým způsobem je to vzrušující. Jakmile si ale vzpomenu na Dešovo nehybné tělo na nosítkách, okamžitě to zavrhuji. Nemám s ním kde jak silný citový vztah, ale i to málo, co k němu cítím, mě nutí si tenhle typ zábavy ošklivit.
"Půjdeme zpátky," obchází mě Deš a míří k chatě. Povzdechnu si. Čeká nás asi dost práce.