Ledové dýky

5

   Probouzím se s děsem. Noční můra. Jak kdyby to bylo naživo, jsem ve snu viděla rozletět se přední část bílého auta na kousky. Skoro jako bych slyšela třeskot praskajícího skla. Z hluboka dýchám. Sedím na posteli a obklopuje mě tma. Rozsvěcím telefon. Ukazuje 3.30. Vztekle ho vypínám a mrštím jím na protější postel. Vstávám z postele a lehám si břichem na zem. Po sérii kliků a dřepů namáhavě dýchám. Svaly mi brní. Přecházím ke kufru a vyndavám z něj krabičku. Vodou z lahve zapíjím prášek. Po půl hodině v posteli vstávám znovu a beru si z jiné krabičky další prášek. Ten by měl být na spaní. Funguje. Během pár minut skutečně omámeně usínám.
Budí mě až Vilin hlas.
   "Krist?" slyším ji. Namáhavě otevírám oči a ostřím na ni.
   "Kolik je hodin?" zní má první otázka.
   "Devět," odpovídá. "Nechali jsme tě dlouho spát. Jestli si chceš jít zabruslit, tak ale už vstávej."
   Popravdě, nechce se mi ani trochu. Vlastně se mi nechce nic. Chci si vzít další prášek a upadnout do nicneříkající tmy. Stává se ze mě závislák.
   "Hned jsem tam," kouzlím na tváři úsměv a vyhazuji Vil z pokoje. Oplachuju si oči studenou vodou a oblékám se. Na vrátnici už čeká Chýťa, Honza, Vrána, Dominik a Dmitrij. Víc jich nejede.
   "Náš trénink je nepovinný," vysvětluje Honza Kovář. "Tak vás bereme rovnou."
   Chápavě se usmívám. Za těch několik měsíců jsem se naučila být vcelku dobrá herečka. Všichni mi na to totiž skočí. Nastupujeme do autobusu a rozjíždíme se k hale. Jsme tam brzy. Hokejisti nás berou do šatny. Dostáváme brusle a obouváme si je.
   "Neberete si výstroj?" ptá se Vrána překvapeně.
   "Nikdy jsme v ní nehráli," říká na vysvětlenou Vil. "Nikdy jsme ji snad ani neměli na sobě."
   Souhlasně, já a Dahy, kýveme hlavami. Pravda. Nikdy jsme výstroj nepoužívali. Částečně to byl následek toho, že naše akce nebyly vyloženě školní. Tudíž šlo o to, kdo by nám výstroj sehnal a na to zkrátka nebyly peníze.
   Vstupujeme na led. Nohy se mi lehce chvějí. Přeci jen, nestála jsem na nich už víc jak rok. Dívám se na Vil. Ta zrovna zvedá hlavu a navazuje se mnou oční kontakt. Je plný radosti a nadšení. Chyběly nám. Chyběly nám brusle, chyběl nám led, chyběl nám hokej. Opatrně se rozjíždím. Jsem nejistá. Roztřeseně objíždím plochu a otáčím se k jízdě pozadu. Automaticky překládám nohy a plynule objíždím druhé kolo. Několik osmiček dělám střídavě pozadu a popředu. Moje rychlost se zvyšuje. Už se cítím víc doma. Brusle jsou mou součástí, jak tomu bylo při hokeji vždy. Spontáně kroužím otočky, s přehledem přeskakuji z ježdění rovně na pozadu a nakonec dokonalým skluzem zastavuji u Dahy a Vil. Zaplavuje mě vlna štěstí. Chce se mi skákat, smát se a radovat. Místo toho se usmívám na holky.
   "Tohle je super," říká Dahy a šťastně se usmívá. Vil přikyvuje.
   "Chcete si s námi zahrát?" podává nám Honza Kovář hokejky.
   "No jasně," reaguje okamžitě Vil a jednu si bere. S Dahy neváháme a napodobujeme ji.