Ledové dýky

8

   "Kristl?" volá na mě Paty ode dveří. Ochotně přiskakuji a na zlomek vteřiny vidím Dahy než se na mě vrhne.
   "Hledali jsme tě," sděluje mi rozčileně. "Jak si to představuješ, takhle nás vyděsit?"
 

  Na zahrádce za dveřmi vidím spolu s ní ještě Vil, Dominika, Vránu a Chýťu.
   "Nehodím se tam," říkám potichu. "Užijte si to na sto procent. Ale beze mě."
   "To nemyslíš vážně, že ne?" mračí se na mě. "Je to i tvůj výlet."
   "Potřebuju tady něco vyřešit," snažím se z toho vykroutit. Nápadně ukážu hlavou na Patyho.
   "On s tebou mluvil?" vkládá se do hovoru Vil. Je mi jasné, koho myslí.
   "Zatím ne," kroutím hlavou. Sbad to zabere.
   Vypadá to slibně.
   "Fajn," souhlasí podmračeně Dahy. Na jejím obličeji vidím, že by chtěla celou Majerovic rodinu vyvraždit. Musím se tomu usmát. Dahy všichni znají jako mírumilovnou, veselou, světlovlasou slečnu. Jen málokdo si ji spojí s naštvaným výrazem a tvrdou pěstí.
   "Sepíšem ti seznam povinných akcí," sděluje mi, přičemž slovo povinných náležitě zdůrazní. Vřele jí poděkuju a zavřu dveře. Paty se pobaveně usmívá.
   "Čemu se tlemíš?" ptám se podezíravě.
   "Že by někdo chtěl dobrovolně mluvit s mým bráchou?" diví se se smíchem.
   "Není zas tak špatnej," krčím rameny.
   "Já vím," kýve Paty. "Ale stejně."
   Na chvíli se zamýšlím nad tím, co hodlám udělat. Po dvou dnech, co jsem tady, zatím žádné velké výkyvy nálady nepřišly. Mám z toho dobrý pocit. Ten ale nevydrží dlouho.
    Zrovna sedím v Dešově pokoji, když dole cvaknou dveře a ozvou se nadšené hlasy. Mrknu z okna a vidím u plotu přistavený kamion. Potvrzeno. Deš se vrátil. Usmívám se. Alespoň něco se nezměnilo. Deš dělá pořád kamioňáka. Úsměv ale pomalu mizí s jasně slyšitelným vrzáním schodů. Dveře do pokoje se ponalu otvírají. Nervozitou si mnu ruce. Je tady. Stojí tiše ve dveřích, tmavě hnědé vlasy v jemném rozcuchu, ale stále držící jakýsi účes, kostkovaná košile skrývající černá tetování, kožené pásky na zápěstí. Deš. Tak, jak si ho pamatuju.
   "Ahoj," usmívám se nejistě.
   "Nevěřím ti," jsou první slova, která řekne. Rozhodí mě to. Čekala jsem hodně různých verzí vět, které by mi mohl říct, ale tuhle ne.
   "To ahoj?" snažím se odlehčit situaci. To se nedaří.
   "Našim a Patrikovi můžeš říkat co chceš, ale jestli chceš mluvit se mnou, vyklop pravdu a komplet."
   Přemýšlivě na něj hledím. Nevypadá, že by si dělal legraci. Takže mi nezbývá nic jiného než mu vše vyzvonit od úplného začátku. Od nehody před rokem.
   Při líčení situace, která mě vyhnala sem, natahuje ruku a sahá mi do vlasů. Cítím, jak prsty nahlamatává zaschlou krev.
   "Mělas jít k doktorovi," říká bez náznaku emocí. Mykám rameny. Co na to říct? Všechny nehody si ošetřuju sama. Doktor je risk, že naši všechno zjistí. To nemůžu dopustit.
   "Chci vědět, co se děje," hledí mi do očí. Pod jeho přímým pohledem se zachvěju. Mrazí mě v zádech. "Do budoucna vědět, co se děje."
   "Fajn," kývu hlavou. Nastává ticho, které nepřerušuji.
   "Nejlepší by bylo, kdyby ses přestěhovala sem," říká Deš.
   "To nejde," reaguju okamžitě. "Stejně tady většinu času nejsi a já mám u nás školu a tak dále."
   "Já si myslel, že nebudeš pro," ušklíbne se Deš. Opět ticho.
   "Jak dlouho se zdržíš?" navazuje opět konverzaci.
   "Já ti vlastně ani nevím," odpovídám s pokrčením ramen. "Vil s Dahy říkaly, že dokud neskončí česko."
Deš zamyšleně kýve hlavou.
   "Vezmu si na tenhle týden dovolenou," vypadne z něj. Překvapeně na něj upřu svůj zrak. Jasně se mi v nich odráží otázka proč. Vypadá to, že nehodlá na tuto nevyřčenou otázku odpovídat.
   "Proč bys to dělal?" ptám se. "Proč by sis bral volno kvůli holce, kterou jsi skoro rok neviděl, která je závislá na psychiatrovi a lécích a díky nočním můrám a výkyvům nálad je z ní už ve dvaceti troska?"
   Podívá se na mě a pronáší pravdu, která mě absolutně odzbrojuje.
   "Protože ta troska byla moje jediná holka."