Ledové dýky

6

   Na hotel přijíždíme pozdě. Všem nám kručí v žaludku a pan Reichel s Voráčkem nás na oko hubují. S pokorou usedáme ke stolu a baštíme oběd.
 

  "Bylo to moc fajn," říká Vil mezi sousty. Chýťa, Kuba, Vrána, Dominik a Dmitrij se spokojeně a vesele usmívají.
   "Můžeme to někdy zopakovat," navrhuje Vrána. Dahy s Vil šťastně souhlasí.
   "Krist?" ptá se mě Vil.
   "Ano?" odpovídám.
   "Jsi v pořádku?"
   "Proč bych nebyla?" ptám se.
   "Nevím, prostě tak divně koukáš," říká Vil. Zaostřuji na ni pohled. Spíš se snažím. Z jejího obličeje se dělá béžový flek.
    "Jsem v pohodě," ujišťuju ji a skláním se zpět k talíři. Stěží nahmatávám sklenici s vodou a nechám si do hrdla stékat chladnou tekutinu.
   "Fakt jsi v pohodě?" zapojuje se do rozhovoru i Chýťa.
   "Jasně že jo," usměju se a na první pokus se mu trefuji svou pěstí do ramene. Jen přátelsky samozřejmě. To asi všechny přesvědčí.
   I přes protesty zůstávám v jídelně sama, jako poslední. Namluvila jsem Vil a Dahy, že budu volat domů a chci mít soukromí. Sice se divily, co že nechci jít na pokoj, ale nakonec odešly a nechaly mě samotnou. Trvalo ještě několik minut, než jsem se odhodlala vstát a s námahou vyklopýtala ven. Na chodbě naštěstí nikdo není. Nepozorovaně se dostávám až do svého pokoje a s částečnou úlevou padám do postele. Víc jsem ale zděšená tím, že se mi zakaluje zrak. Snad je to jen přechodná reakce na přílišnou aktivitu po dlouhé době. Za pár minut mi na dveře ťuká Vil.
   "Dále," volám na ni a sedám si na posteli. Ozve se další zaklepání. Já hloupá, zapomněla jsem, že dveře jsou zvenku na kouli. Vstávám a otevírám. Vstupuje dovnitř. Příjemně mě překvapuje. Její vzhled je ostrý. Dělá mi to bezmeznou radost, kterou ale nedávám tak bouřlivě znát.
   "Jdeme do města," říká. "Jdeš s námi?"
   "Asi ne," nesouhlasím. "Zůstanu tady."
   "Jestli tě něco..."
   "Ne, v pohodě," přerušuju ji. "Jen, vidíš ten binec? Samo se to neuklidí. Navíc, nikdy jsem neměla úplně v oblibě nakupování."
   "Já neřekla, že budeme nakupovat," ohradila se Vil.
   "Ale budete," pokrčím rameny. Vil se jen vesele zasměje.
   "Pravda," kývne a odchází. Po její návštěvě se svalím zpátky do postele. Jedna obrovská tíha ze mě spadla. Na úklid samozřejmě kašlu. Místo toho vstávám a vydávám se do koupelny. Smývám ze sebe pot po sportu a oblékám si voňavé čisté oblečení. S dobrou náladou pouštímpřes internet české rádio. Hrají tam právě Karla Gotta a Lady Carneval. Ne, že bych přímo tančila, ale jsem spokojená a veselá. Vytahuji z tašky slané tyčinky a limonádu z domova. Spokojeně chroupu a poslouchám. Pak ale přichází zlý moment. Lady Carneval vystřídala táhlá píseň Hurikán. Zaposlouchávám se do písničky a až pozdě mi dochází, o čem vlastně je. Probírají mě až záblesky vzpomínek. Bílé auto na kusy. Sedačky nasáklé krví. Mrtvé oči mého kamaráda.
Zděšeně vstávám a vypínám rádio. Chvějící se prsty mi to nedovolují. Trvá tak mučivě dlouho vypnout písničku a s ní i děsivé vzpomínky. Ty doznívají ještě o chvíli později. Mířím do koupelny a oplachuji si obličej ledovou vodou. Mračím se na svůj odraz v zrcadle. Vztek střídá strach. Vztek na sebe samotnou, vztek na tu pitomou náhodu, vztek na to, že nemůžu sníst všechny prášky. Svírám ruku v pěst a udeřím jí do kachliček vedle zrcadla. Nechci ho zničit. Musela bych pak moc vysvětlovat. Zato kachličkám se nic nestane, jsou dostatečně pevné. Moje klouby ale povážlivě zapraskají a rukou projede bolest. Se sykotem se svážím k zemi, zády kloužu po kluzké stěně. Dlaněmi si tisknu spánky. Šílená bolest mi projíždí hlavou a bere zbytky zdravého rozumu. Ztrácím kontrolu nad svým jednáním. Předkláním se a pak prudce zakláním. Tupá rána mi otřese lebkou a já se propadám do tmy.