Ledové dýky

13

Zkrátka se už nemůžu dočkat, co řeknete na konec. Proto dnes ještě jeden díl. Pozor! Předposlední. Vaše tipy na vyvrcholení?

Od našeno útěku z Bratislavy utekl zhruba týden. Děvčata a rodiče mi průběžně volali a já je uklidňovala, že jsem v pořádku.
"Pojď sem," volá na mě Deš, zatímco uklízím nádobí od snídaně. Třískám talířem a rychlým krokem vycházím z chaty. Deš stojí u terénní motorky v černé kombinéze s barevnými znaky. Přes pásek mu visí vrchní část kombinézy s rukávy dolů a tak má vidět černé triko.
"Co hodláš dělat?" ptám se podezíravě.

"Co se asi s motorkou dá dělat?" dívá se na mě ironicky. Chytá ji za řídítka, shazuje z podpěry a tlačí k dráze.
"Mám se dívat na tvůj pokus o sebevraždu?" zakládám si ruce na hruď.
"Jasně, už mě to s tebou nebaví," kýve hlavou Deš. Nasupeně se na něj dívám, ale neubráním se smíchu. "Nezapomeň, že nejezdím jenom teoreticky. Prakticky jo."
Poklidné bručení motoru mě zahřejí u srdce. Mám ráda tenhle zvuk. Jen co ale Deš sedne na sedadlo a přidá, motor se náležitě rozeřve. Sedám si na polorozpadlou tribunu a sleduji ho. Obléká si kombinézu, zapíná ji, natahuje si rukavice a nasazuje helmu.
Na tváři se mi rozlévá úsměv. Zem pod koly se zachvívá. Motorka upouští páru. Nad dráhou se zvedá oblak prachu. Sleduji jezdce a stroj, jako by to bylo jedno, jedna osoba, jedno srdce. Zatáčky mu dokonale vycházejí, jistota z něj přímo sálá. Baví mě to. Baví mě ho sledovat. Cítit, jak může mít někdo něco tolik rád. I pŕes riziko toho, co všechno se může stát.
Po několika kolech zpomaluje a nakonec úplně zastavuje. Sundavá si z hlavy helmu a usmívá se na mě. Jeho úsměv, tak ojedinělý, mě zvedá ze sedu. V kraťasech a tílku, přes které mám přehozenou starou košili, mířím k němu. Motorka už opět nehnutě stojí, podepřená stojanem.
"To bylo super," volám na něj se smíchem.
"Nebudeš mi to rozmlouvat?" ptá se.
"Měla bych?"
"Byl bych rád, kdyby ne," odpovídá.
"Tak ne," usmívám se. "Za mě dobrý."
Než se stihnu zorientovat v jeho přítomnosti, chytá mě za týl a přitahuje si mou hlavu k polibku.
Uvězňuje mě v krásném pocitu spokojenosti. Zrychleně dýchá, snad z právě dokončené jízdy. Na moment se odtahuje. Je to kvůli mě?
Zvedám ruce a vjíždím mu prsty do vlasů. Přitahuji ho zpět a nedočkavě líbám. Cítím jeho ruce na mých zádech. Ten pocit se mi líbí. Tiskne mě k sobě a vášnivě prohlubuje polibek. Je jako droga. Chci víc a víc. I přes látku cítím tlukot jeho srdce, mísícím se s mým zběsilým tepem.
"Isty," oslovuje mě mezi polibky. Neposlouchám. Je mi jedno, že mé ruce vlhnou díky potu v jeho vlasech.
"Kristl," odtahuje se.
"Promiň," stahuju ruce. Hlasitě dýchám.
"Ne, ty se neomlouvej," bere stroj za řídítka a tlačí ho do garáže. Zklamaně stojím na dráze. Nechala jsem se unést emocemi. Pomalu jdu za Dešem. Do domu přicházím v momentě, kdy je už Deš zavřený v koupelně a pouští vodu.
Zatřesu hlavou, abych vyhnala všechny nepatřičné mýšlenky a přemýšlím, co budu vytvářet k obědu.
Máslo na pánvičce prská, když se Deš vrací z koupelny. Mlčky se otáčím kolem plotny. Deš si sedá na gauč a pouští televizi. Z rukou si hadrem smývá černý olej z motoru. Atmosféra se dá krájet.
"Omlouvám se," slyším Dešův hlas. Znám ho dost na to, abych věděla, že je nejistý a neví, co říct. A taky se mu do toho nechce. Svým způsobem nemám tohohle Deše ráda. Vždycky má všechno pod kontrolou, pevně v rukou, nic ho nerozhází.
Teď vstává, vypíná televizi a přechází ke mně. Krájím maso a tlumím sporák.
"Nevím, co chceš, co ti ublíží, co ne," dívá se mi pevně do očí. Získává tak svou ztracenou jistotu. "Říkalas, že to nehodláš vzdát," usmívá se. "Nebudu ti to ztězovat."
Hledím na něj s pohnutím. Teď jsem si jistá, že jsem si vybrala dobře. I když se budeme hádat, budeme si ubližovat, za tenhle moment to stojí. Teď předemnou stojí zosobnění jistoty, klidu a obětavosti. Usmívám se.
"Co po mně chceš, Kristl?"
Natahuji se přes linku a beru si to jediné, co v tento moment chci...