Ty a Já?! Nikdy!

7. Nepovedlo se

Jeho mohutné, těžké tělo dopadlo na to mé, malé, vlčí a poraněné.
Už jsem neměla sílu se s ním dál prát. Zůstala jsem ležet a jen čekala, až jeho tesáky ukončí můj život.....aby to bylo co nejrychlejší, proměnila jsem se na člověka a čekala na smrt. Věřte nebo ne, ale on skutečně připomínal smrtku. V jeho očích plály jiskřičky vzteku a tesáky se leskly ve svitu měsíce.
____________________

Pohled Freyi

Slezl ze mě a já se mohla nadechnout. Ovšem dál jsem čekala na to, až ukončí můj bezcenný život.

Proměnil se na člověka. Skrčil se a vzal mě do náručí. Jednou rukou mi odendal mokré prameny vlasů a špinavé od bahna z obličeje. Byla jsem vyčerpaná, už jsem neměla ani sílu se mu vzpírat.

Semnou v náručí se rozešel lesem zpět k domu Raimonda. Byl z něj cítit vztek a hodně. Jeho tělo se napjalo, všechny svaly měl zatnuté.
Byla mi zima, protože jsem měla úplně promočené oblečení. Přes to jsem na sto procent odmítala, se přitulit k jeho hrudi.

Cestou zpět jsem přemýšlela. Vypadalo to, že nemá v plánu ně zabít. Taky mi docházelo, jak moc jsem bezmocná. Nemohla jsem dělat vůbec nic, abych byla svobodná. A teď se ho budu bát ještě víc, než předtím....protože už jsem zjistila, čeho je schopný, aby dosáhl toho, čeho chce....aby získal to, co je podle něj, jeho. Byl ochotný zajít tak daleko, že mě i poranil, aby mě chytil, protože si myslel, že na mě má právo.....ale já to nechtěla a jemu to bylo jedno, úplně jedno.

Vešel do domu a mě se do očí zabodla jasné světlo. Pevně jsem k sobě před světlem přitiskla víčka.

Pohled Damiana

Vzteky jsem doslova vřel. Vešel jsem do domu. Raimond mi z jedné chodby šel naproti. Na chodbě stálo několik vlků.

Když Raimond spatřil mě....a ji, zarazil se v půlce pohybu. Její bezvládné tělo mi viselo v náruči. Jediné, jak se dalo poznat, že žije bylo, že měla pevně zavřené oči, z ostrého světla.

Byla úplně mokrá a několika místech jí i tekla krev. Nebyl jsem na tom o moc lépe. Všechno jsem měl úplně promočené a špinavé a taky jsem byl trochu zraněný.

,,Říkal jsem ti, abys jí neublížil." Řekl Raimond a já ho propálil vlčíma očima. ,,Sklapni, Raimonde!" Zavrčel jsem. Znovu upřel pohled na mou družku. Zastavil jsem, když se mi postavil do cesty.

Zvedl ruku a lehce se jí dotkl na rameni. Cukla sebou a natiskla se víc na mě. Když jí ovšem došlo, že jsem to já, odtáhla se. Obešel jsem Raimonda a šel do svého pokoje.
Zavolal jsem k ní smečkového lékaře.

,,Je mokrá a...." Začal lékař. ,,To je jedno! Udělej svou práci a o zbytek se nestarej! Jen se jí podívej na ty škrábance!" Zavrčel jsem a zabouchl se v koupelně.

Stál jsem pod teplou, tekoucí vodou. V hlavě se mi promítalo, co se stalo.

Měl jsem výčitky svědomí, samozřejmě, je to moje družka. Ale já jí říkal, aby neutíkala....neposlechla a takhle to dopadlo....je to její vinna.

Chci, aby pochopila, že mi patří, že je jen moje. A že na ní mám nárok.

Už s čistým oblečením jsem vyšel z koupelny. Lékař jí zrovna vázal škrábance obvazy.

Vím, že mě Raimond bude chtít vidět a tak tam jdu rovnou.
Sotva zasebou zavřít dveře jeho pracovny, se místností roznese jeho řev.
,,Damiene! Ty ses doslova zbláznil! Vždyť jsi málem zabil svou družku!" Při první větě bouchl pěstí do stolu.
,,Prosimtě Raimond, zklidni se. Jen jsem jí prohnal a omylem i poškrábal. Já jí říkal, aby neutíkala." Sedl jsem si na židli.
,,A já ti zase říkal, abys na ní byl opatrný. Tys neměl trpělivost a tak to ona nezvládla a rozhodla se zkusit utéct. Takže je to tvá vinna. Jak jsem říkal, kdybys měl trpělivost, zvládla by to a třeba by tady zůstala." Opřel se o židli a zakroutil hlavou.

,,Kdybych byl trpělivý, tak stejně se nakonec pokusí utéct. Jen později, ale i tak by to zkusila. A já už nemůžu čekat, chápeš to?! Nevím, co semnou ta holka dělá, ale jsem na ní závislý a chci jí....chci jí objímat, líbat a moct s ní být v jedné místnosti. Já....potřebuju její přítomnost." S tím jsem opustil pracovnu. Nelíbilo se mi, co semnou udělala....opravdu jí miluju tak, že jsem na ní závislý? Nad odpovědí jsem ani nemusel přemýšlet, odpověď jsem stejně znal. Spí....rozhodl jsem se k ní jít.

Lehl jsem si vedle ní. Byla tak krásná. Přisunul jsem se k ní blíž a položil jí ruku na tu její. Měla obvaz na obou nohou i na ruce. Za to já ho měl jen na na paži za loktem, tam mě kousla.
Stále na sobě měla to mokré a špinavé oblečení, ale nechtěl jsem jí svlékat a ani jsem nechtěl, aby to dělal někdo jiný. Měla přes sebe přehozenou teplou deku, to snad stačí.

Hlavu jsem měl opřenou o pelest postele a pohled upíral na stromy za velkým oknem.
Freya se pohnula a tak jsem jí u sebe měl ještě blíž.
Ale pak sebou začala házet a něco šeptat. Odhaduji, že se jí zdá o předchozích situacích....o momentě, kdy se rozhodla zkusit utéct....o našem nepříliš příjemném boji.
Pohladil jsem jí po vlasech a ona se uklidnila. Vykouzlilo mi to úsměv.