Ty a Já?! Nikdy!

24. Odchod do boje

Pohladil mě jemně po tváři. ,,Nemůžu přijít i o tebe. Nezvládl bych to." Znovu se odmlčel. ,,Víš jak dobře se s tebou mluví, když spíš?" Zavrtěla jsem se. Vydechl mi vzduch do krku a tak jsem poznala, že se usmál. Pak se jen lehl a začal usínat.
______________________
Pohled Damiena

Vzbudil jsem se dřív, než ona. Musel jsem jít za bratrem, zase mě k sobě volal.
Naposled jsem se na Freyu podíval a pak opustil pokoj.

Sotva jsem vešel do bratrovi kanceláře, spustil. ,,Připraven?" Nechápavě se k němu otočím.
,,Na co?" Sedl jsem si na židli.
,,Na další bitvu. Poslední byla ta s Dionovou smečkou. Teď jdeme na smečku Andrewa." Řekl a já si povzdechl.

,,Proč, čím se prohřešil?" Zeptal jsem se. ,,Budeš se divit...." Usmál se a já zbystřil. ,,...už několik dnů se snaží vydobít území nikoho....samotářů." Měl pravdu, divím se a upřímně mě ten boj i láká, dlouho jsem nikoho nezabil....nepočítám ty samotáře, když utekla Freya.

,,Jdeš do toho?" Zeptal se s úšklebkem. ,,Ptáš se vážně? Jistě, že do toho jdu. Jak se jmenuje smečka?" Zeptal jsem se. ,,Rudá smečka." Jakmile to řekl, ztuhl jsem.
,,Rudá smečka patří k nejsilnějším." Řekl jsem a on kývl, že to ví.
,,Ale jo, určitě jdu s tebou. Bojovat po boku bratra, Alfy? To je moje zalíbení." Řekl jsem a chtěl to jít říct své družce.
,,Kdy odcházíme?" Ještě to jsem chtěl vědět. ,,Dnes....večer." Řekl a já kývl a vyšel z pracovny.

Vešel jsem do pokoje. Stála u okna a koukala ven. Potichu jsem k ní došel a omotal jí ruce kolem pasu. Lehce sebou leknutím trhla.

,,Dnes večer odcházíme. Stejně jako jsme zabili smečku, kde jsi žila, jdeme zabít zase jinou." Zašeptal jsem jí do ucha, až se zachvěla.
,,Kdo všechno jde?" Zeptala se. ,,Všichni bojovníci. Zůstane tu jen hlídka." ,,Kolik je hlídkařů?" Další otázka. Chvíli jsem přemýšlel. ,,Myslím, že jedenáct, nebo dvanáct." Řekl jsem a ona si povzdechla.

,,Můžu jít s vámi? Pomůžu vám." To mě zarazilo. ,,Freyo....nejsi bojovnice." Řekl jsem a stoupl si před ni. Podívala se mi do očí.

,,Copak, nechceš tu být?" Zeptal jsem se. ,,O to nejde." Povzdechla si. ,,Tak o co jde?" Zeptal jsem se zvědavě. ,,Nech to být." Odklonila ode mě zrak.

Přitáhl jsem si jí blíž. ,,Vrátíme se zítra, doufám." Zašeptal jsem a přitáhl si jí pár centimetrů od svých rtů. Zavřela oči a čekala. Pomalu jsem jí políbil. Tentokrát se nezachvěla, což mě hodně potěšilo.
,,Vrátím se hned, jak to půjde." Usmál jsem se a opustil pokoj.

Pohled Freyi

Byla jsem sama....bylo to to, co jsem vždycky chtěla. Avšak jsem si připadala, jako by mi něco chybělo.

Ač jsem byla jakoby volná a mohla klidně dýchat, něco mi říkalo, že takhle je to špatně....že mi něco chybí ke štěstí.
Ale jak, když s ním si připadám uzavřená, jako vězeň a mám strach....ale bez něj mi něco chybí. Jako teda můžu být šťastná? A budu ještě někdy?

Ale zase....nabízí se mi jedinečná možnost utéct. Když tak udělám, už nikdy mě nebude moct najít, a toho jsem si byla plně vědoma.

Ne.....to odmítám! Nemám ho ráda...nemůžu mít. Vždyť....je to vlk, co zabil....už ani nevím kolik vlků. Zabili mu celou rodinu. Být na jeho místě a s jeho postavením, možná bys udělala to samé. Našeptával mi slabounký hlas uvnitř mě.

Jestli ho nemám ráda....co mi teď chybí ke štěstí? A proč se prostě neseberu a neuteču odtud?
Nechci mu ublížit. Když mu nechceš ublížit, znamená to, že ho máš ráda. Nemám!
To jsem to dotáhla....hádám se sama se sebou.

Ozvalo se zaklepání. ,,Ehm....dále?" Nechápala jsem, kdo co chce. Dovnitř vešel....Cesan, myslím. Hlídkař.

,,Omlouvám se, že obtěžuji...." ,,V pořádku." Přerušila jsem ho. Kývl. ,,Potřebujete něco?" Zeptal se. ,,Asi ne." Odpověděla jsem.

,,Jste....tu spokojená?" Ta otázka mě zarazila. ,,Nevím. Chybí mi....svoboda a volnost. Ale když tu volnost nám a můžu být šťastná....něco mi najednou chybí." Odmlčela jsem se a upřela pohled ven z okna.

,,Máte....ráda Damiena?" Jeho otázky mě začínali rozčilovat, ale neměla jsem problém odpovídat. ,,Nevím." Odpověděla jsem znovu.
,,No.....čekal jsem, že řeknete naštvaně Ne!" Pousmál se.

,,Proč nejsi bojovník?" Tentokrát jsem se zeptala já. ,,Nemám na to sílu. Mám dobrý čich, ale bojovat neumím." Odpověděl klidně.
,,Přál sis někdy opustit smečku? Jít snadnější cestou....utéct a být samotář, než stále hlídat hranice Raimondova území?" Zeptala jsem se a podívala se na něj.

,,Ne. Pro mě znamená všechno chránit svou smečku. Musel jsem si projít dost těžkým obdobím, než jsem se dostal sem. Ale důležité pro mě bylo....že jsem se nevzdával." Chvíli mlčel.
,,Bratři Nightworldové to nikdy neměli lehké a po smrti rodičů a setry....se oba hodně změnili." Koukal do zdi a bylo vidět, že přemýšlí.

,,Jaká byla Una?" Zeptala jsem se a on se na mě podíval a usmál se. ,,Byla moc milá. Měla zlaté a laskavé srdce. Snažila se všem pomáhat. Pro všechny...byl šok, že....už není mezi námi." Řekl a já viděla, že ho to trápí.

Pak se zhluboka nadechl a opět nasadil úsměv. ,,Alfa a smečka se vrátí co nevidět." Pak opustil pokoj a zavřel dveře.

Když jsem si večer lehla do postele....mohla jsem konečně spát sama a cítit se....volně. Moct volně dýchat. Ale cítila jsem to....jakoby prázdnota, jakoby mi něco....někdo, chyběl.