Ty a Já?! Nikdy!

18. Sbohem svobodo

Sotva jsem doběhla ke dveřím, Damien se přeměnil a pevně mě chytil do náruče, až jsem myslela, že mi popraskají kosti.
_________________
Pohled Freyi

Sotva mě chtěl dostat dovnitř, vzpomněla jsem si na všechno. Na každou maličkost, spojenou s ním....každou špatnou maličkost. Vzpomínala jsem si na jedinou chvíli, kdy mě potěšil.....a to, když mi ukázal tu knihovnu.

Ale nechtěla jsem se tam vrátit. Obklopila mě panika a z paniky vztek. Ohnala jsem se po něm a kousla ho do pravé ruky.

Sykl a pustil mě. Po čtyřech jsem se rozeběhla do lesa. Nemůže mě dohnat, když je zraněný.
Poprvé, za celý svůj život, jsem si připadal šťastná....avšak jsem cítila, jakoby mi něco chybělo.

Rozhodla jsem se, že budu dělat velké kruhy kolem domu, tak ho unavím....sebe sice taky, ale on je zraněný, takže se unaví rychleji.

Zastavila jsem jen tak tak před velkým, tmavě čokoládové hnědým vlkem. Vztekle vydechl vzduch nosem.....cítila jsem z něj Alfu....Raimond.

On mě zabije. Řekla jsem skrze vlčí komunikaci. Nezabije. Tebe ne. Ozval se nazpátek.
Ublíží mi. Prosím, Raimonde. Sklopila jsem uši.
Nic ti neudělá. Ale já o něj nemůžu přijít. Pomohl bych ti, ale....není od čeho. Ten Alfa je magor.
Není od čeho?! On mi ublíží, Raimonde....já se ho bojím. Koukala jsem mu do očí.
Kdyby jsi neutekla, nemusíš se ho bát. Ozýval se mi v hlavě jeho hlas.
Já musela utéct. Ty bys takhle dokázal žít? Sedm let uvězněn u Alfy, jenž zabíjí z radosti. Pak by tě někdo "vysvobodil", ale začal by ti říkat, že mu patříš a že u něj zůstaneš....jako bys ani nebyl živá bytost! Jak by bylo tobě? Uhnul ode mě pohledem. Tak to udělala vlčí bohyně a asi k tomu měla důvod, vás dva dát dohromady. Znovu se na mě podíval.

Chtěla jsem ho oběhnout, ale zatarasil mi cestu. Zavrčela jsem a přeskočila ho.

Běžela jsem a neměla v plánu zastavit. Pronásledovali mě dva vlci....můj druh, podle bohyně, a jeho bratr Alfa...bezvadný, doslova dokonalý.

Damien byl zraněný, ale Raimond měl sil dost.

Najednou jsem je zasebou už neslyšela. Jakoby se vypařili. Zpomalila jsem do klusu.
Najednou mi na zádech přistál mohutný vlk a držel mě u země. Přetočila jsem se na bok.

Raimonde! Jestli mě dožene....ublíží mi. Zahleděla jsem se do jeho tmavých, vlčích oči.
Sklopil uši a zakňučel. Věděla jsem, že takový tenhle Alfa není....ale nechce přijít o bratra. Svého bratra miluje tak, že udělá cokoli, aby o něj nepřišel.

Tmavý vlk vyběhl zpoza stromů. V očích měl takový vztek a zuřivost, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Začala jsem se od Raimonde hrabat pryč, ale nepustil mě.

Damien se k nám pomalu přibližoval, ale kulhal na jednu nohu....byla to ruka, do které jsem ho kousla. Odhaloval tesáky.

Raimond mě pustil a já chtěla běžet dál, ale nebylo kam....byla jsem v pasti. Přede mnou se tyčil svah nahoru.....ale byl velmi strmý.

Otočila jsem se na dva vlky nebezpěčně se ke mě přibližující.
A v ten moment, jsem si vzpomněla na den, kdy mě dostal Dion.

Já, matka, otec a dvě sestry s bratrem jsme utíkali....před Dionovou smečkou.
Mě a matku zahnali do kouta, jako teď. Byly jsme ve vlčí podobě...já byla ještě vlče....třináctiletá, malá vlčice. Obě jsme byly ve vlčí podobě.

Dva vlci se k nám přibližovali. V očích jim hrály jiskřičky vzteku, zuřivosti a tesáky se jim leskly.
V tom oblohu prořízl blesk a vzduchem se mihli oči, lesknoucí se ve svitu měsíce....má matka se ohnala, aby mě ochránila.....padla mrtvá do mokré hlíny a začala se měnit na ženu...

Upřela jsem na Raimonda a Damiena oči, které museli připomínat oči vyděšené srny, kterou se chystají zabít. Nebylo útěku.

Sklopila jsem uši. Zatáhla ocas a svěsila hlavu....byl konec mé svobody....nebo snad života?

Raimond zastavil. Damien se přibližoval. Alfa se otočil a odcházel. Raimonde... Ozvala jsem se přes vlčí komunikaci. Zastavil a přeměnil se na člověka. To samé udělal jeho bratr.

,,Damiene? Ruka." Raimond naznačil na můj kousanec na Damienově pravé ruce. Od předloktí, měl Damien skoro celou ruku od krve a z prstů mu kapala krev. ,,Jsem v pohodě." Odsekl a podíval se na mě vlčíma očima.

Sklopila jsem pohled. ,,Mám tě odtáhnout takhle, nebo se proměníš?" Zeptal se rozzuřeně. Já nijak nereagovala
,,Fajn, jak chceš." Rozešel se ke mě. Raimond ho ale chytil za ruku. Když se na něj Damien podíval, Raimond zakroutil hlavou.
Damien se mu vytrhl a otočil svůj vlčí zrak znovu na mě. Polkla jsem a přeměnila se na člověka. Po tvářích mi stékaly proudy slz a pohled plný strachu jsem na ně upřela.

Pomalu jsem k nim vykročila. Damien se držel jen tak tak, aby po mě neskočil.

Došla jsem k nim. Raimond mě pozoroval a Damien bojoval sám se sebou, aby mi nic neudělal.

,,Jdeme." Řekl Raimond a my se pomalu rozešli za ním.
Naposled jsem se otočila na les zamnou....přitahovala mě ta svoboda...

Damien ke mě přistoupil, a než jsem stačila zareagovat, vzal mě naštvaně do náruče.
Bezmocně a se slzami na tvářích, jsem si o něj opřela hlavu a svobodě....řekla navždy sbohem...