Ty a Já?! Nikdy!

15. Knihovna

Teď mi bylo dobře a spí, takže jí to netrápí.
,,Víš, že když spíš, mluvilo by se s tebou daleko líp?" Lehce jsem se usmál a znovu nasál její pach....nedokážu bez ní žít.
____________________
Pohled Freyi

Na obličeji jsem cítila teplé sluneční paprsky. Nadzvedla jsem se a zarazila se, když jsem zjistila, že leží těsně vedle mě a ruka mu spočívá na mém pase.

Opřela jsem se o loket a prohlížela si jeho obličej. Teď vypadal tak nevinně....a přitom vím, čeho je schopný. Kolik asi zabil vlků a vlčic, kteří se mu postavili do cesty, když hledal Tarana?

Pohnul rukou a já sebou leknutím cukla. Objal mě pevněji a přetočil se semnou. Problém byl v tom, že tam už nebyla postel, takže jsem logicky spadla na zem.

Nenapadlo mě nic jiného, než dělat, že spím, i když jsem právě spadla z postele.
Slyšela jsem, jak lehce zalapal po dechu. Slezl z postele, vzal mě do náruče a položil zpět na postel.

Znovu si mě přitáhl k sobě. Jelikož jsem dělala, že spím, nechal mě se odkutálet dál od něj.
Cítila jsem, jak mě pohladil po vlasech a vstal.

Převlékl se, znovu obešel postel na mou stranu a pohladil mě po tváři. ,,Má dokonalá Freya..." Vím, že se usmál a to ho ani nevidím. Přejel mi palcem po rtech, to už jsem ale nevydržela, otevřela oči a otočil se k němu zády. ,,Dobré ráno, Freyo." Stále se usmíval. ,,Trhni si." Zamumlala jsem, on se lehce zasmál a opustil pokoj.

Rychle jsem se posadila. Nemůžu tu zůstat, nejde to. Musím utéct, ale nikdo mě nesmí vidět....už jsem se rozhodla, dnes večer.

Ale do té doby....nesmím vzbudit příliš mnoho pozornosti a proto budu dělat, že tady hledám nějakou zábavu a chci se tady zabydlet. Protože jestli budu vyhledávat nějakou zábavu, znamená to, že si tady zvykám.

Bloudila jsem po domě a podle pachu našla kancelář Alfy.
Zaklepala jsem.
,,Dále." Ozvalo se a já vešla.

Zaraženě zvedl hlavu od stolu. ,,Freyo?" Nechápal.
,,Co když řeknu, že mi ubližuje..." Začala jsem. ,,Nechci ho ztratit...nemůžu mu tě vzít...a navíc pochybuju, že ti ubližuje...zrovna tobě." Řekl klidně.
Povzdechla jsem si. ,,Kde je?" Zeptala jsem se. ,,Proč ho hledáš?" Zeptal se.

,,Není to jedno?" Mlčel, nic neříkal. ,,Chci, aby mi ukázal, jestli je tady nějaká knihovna. Celé dny nemám co dělat, nudím se. Chci si aspoň číst." Chvíli jen mlčel.

,,Bude ve své pracovně. Půjdeš na konec téhle chodby, zatočíš doleva a pak tam jsou další dvě chodby a ty půjdeš tou vlevo." Teď jsem mlčela já. ,,Dobře, díky."

Odešla jsem a šla přesně tam, kam říkal Raimond.
Stanula jsem přede dveřmi. Zvedla jsem ruku, ale zaváhala.
Chystala jsem se odejít, ale zase se vrátila. Měla jsem z toho strach.

Zhluboka jsem se nadechla. No tak, Freyo! Vlezeš dovnitř jednou, jen jednou a pak utečeš a budeš volná. Říkala jsem si sama pro sebe.

Zvedla jsem ruku a zaklepala. ,,Dále?" Asi nechápal, kdo ho teď shání. Vešla jsem dovnitř. ,,Freyo?" Překvapeně na mě koukal a byl tak překvapený, že mu upadla i propiska, kterou držel v ruce.

,,Ehm....máš chvíli čas?" Zeptala jsem se opatrně. Vstal a šel ke mě. Neudržela jsem se a strachem couvla ke dveřím. Došel ke mě a skoro instinktivně mi omotal ruku kolem pasu. ,,Na tebe mám čas vždycky." Řekl a zvedl ruku.
Dotkl se mě na tváři a pomalu mě hladil. Chvíli jsem držela, ale pak ucukla. Pousmál se a pustil mě. Viděla jsem, jak mě chtěl políbit.

,,Co potřebuješ?" Zeptal se zvědavě. ,,Nemám přes den co dělat a nudím se. Nemáte tu třeba knihovnu?" Usmál se. ,,Jo, pojď zamnou." Šla jsem, ale nejraději bych mu ten jeho ksicht rozmlátila. Nesnášela jsem ho.

Otevřel dveře a před námi se rozprostírala obrovská knihovna. ,,Líbí?" Zeptal se. ,,Víc, než to." Přejela jsem rukou po knihách. ,,Můžu?" Ukázala jsem na celou knihovnu. ,,Můžeš číst, cokoli chceš." Usmál se, ale pak mu úsměv opadl.

Šel pomalu ke mě. Nevěděla jsem, co má v plánu a tak couvla. ,,Freyo.....prosím....." Došel ke mě a za pas si mě přitáhl blíž.

Položil hlavu na mé rameno a políbil mě tam, kde jsem se sekla o jeho tesáky. Pak nasál můj pach.

Podíval se mi do očí, pak na rty a zpět do očí. Naklonil se ke mě, ale já uhnula. Vím, nesnášíš ho, ale možná ho vidíš naposled v životě. Podívala jsem se mu do očí. Přežiješ to, je to naposled. Znovu jsem si řekla.

Pohled Damiena

Věděl jsem, že to nechce, avšak já to potřeboval, abych odešel a abych bez ní chvíli vydržel.

Naklonil jsem se k ní znovu. Viděl jsem, že se jí to nelíbí a že bojuje sama se sebou, protože mě políbit nechce, ale chce tu být sama.
Nakonec, ač se jí to hodně protivilo, zavřela oči.

Přiblížil jsem se k ní ještě blíž a cítil, jak se celá zachvěla. Pak jsem jí políbil. Chvíli se jí i třásly rty, jak se jí to protivilo.

Chvíli jsem si to vychutnával a pak, s velkou obtíží, se od ní oddálil. Naposled jsem se jí podíval do očí, otočil se a odcházel. Ještě jsem ale zastavil.
,,Užij si to tady. Nechávám tě, abys tady byla sama....využij to dobře." Pak jsem odešel.