🦋Nedosažitelná🦋

×🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋×

... potom jsem se vrátila zpátky do domu. Lass mi utekla a Jonatan kvůli ní taky. Šla jsem ke stolu s pitím a bez rozmyslu vypila tři kelímky. Začala se mi zase motat hlava. Přišel za mnou Jonatan, asi se Lass až tak moc nebál. Opřela jsem se o něj a on mě donutil vypít další dva kelímky. Byla jsem si téměř jistá, že jestli si brzo někam nesednu, tak vážně spadnu. Jonatan mě chytl za ruku a táhl mě na taneční parket. Zrovna hráli pomalé, rádoby romantické, písničky, a tak si mě přitiskl k sobě a lehce se se mnou pohupoval ze strany na stranu. Moc jsem to nevnímala. Až potom, když mi rukou zvedl bradu, abych se na něj podívala a přitiskl své rty na ty moje. Nevypadalo to, že by měl v plánu se odtáhnout a já neměla sílu se odtrhnout a ani moc spolupracovat. Byla jsem prostě mimo.

Najednou jsem ztratila svou oporu a sletěla na zem.

„Můžeš ji, kurva, nechat být!?" Uslyšela jsem křičet známý hlas. Zvedla jsem pohled právě ve chvíli, kdy vysoká tmavovláska dala Jonatanovi pořádnou facku. V duchu jsem se usmála, líbilo se mi, že žárlí. Jonatan se hned na to sebral a asi nadobro party opustil. Pomalu jsem se zvedla a zamířila na záchody.

„Jsi v pohodě?" Zeptala se Lass až moc starostlivě. Vůbec jsem si nevšimla, že za mnou došla.

„Asi," odpověděla jsem. Udělala pár kroků ke mně a přitáhla si mě k sobě do objetí.

„Chtěla jsi se s ním líbat?" Zeptala se trochu ublíženě a zklamaně, což byla celkem ironie.

„Nevím, asi ne..." Zašeptala jsem a objala ji ještě pevněji. Její dech se o něco zpomalil. Pohladila mě po vlasech.

„To je dobře, Zlatovlásko." Řekla majetnicky a dala mi malou pusu na čelo, pak mě chytla za ruku.

„Pojď, půjdeme domů," řekla a protáhla mě zadním vchodem přes zahradu pryč.

„Bydlím..." Chtěla jsem jí popsat cestu.

„To je jedno, vezmu tě k sobě." Zastavila mě a pousmála se. Byla jsem překvapená, že mě chce vzít k sobě.

Měla jsem pocit, že jsme šly snad celou věčnost, ale myslím, že její dům nebyl až tak daleko.

„Lehni si, přinesu ti něco k pití." Uložila mě do své obrovské postele s černým sametovým povlečením. Na stropě byly namalované hvězdy.

„Tu máš." Podala mi sklenku, když se vrátila.

„Vodíš sem často svoje kamarády?" Zeptala jsem se a napila se.

„Vlastně tady nikdy nikdo nebyl." Přiznala. Chovala se úplně jinak než na veřejnosti. Ztrácela jsem se v tom. „Pojď za mnou, prosím." Poprosila, a tak jsem se zvedla a obešla postel a sedla si vedle ní. Chytla mě kolem pasu a posadila si mě na klín. Přesně jsem věděla, co chci udělat. Bez rozmyslu jsem přitiskla své rty na ty její. Bylo to poprvé, co mě líbala taky. Opřela jsem se o ni a shodila ji na postel. Přetočila mě pod sebe a nepřestávala mě líbat.

„Víš... Jak moc... Tě mám... Ráda?" Snažila jsem se jí říct mezi polibky.

„Vím!" Usmála se a sundala si svůj croptop. Můj pohled směřoval na její odhalené tělo. Rukou jsem ji pohladila po břichu a ona ze mě stáhla moje tmavě modré šaty. Zavalila mě vlna studu, ale po jejím prvním doteku na mé hrudi, mě opustil. Znovu si pro sebe ukradla mé rty. Dostala jsem odvahu a přetočila ji, abych byla nad ní zase já. Lehce se zasmála a chytla mě za zadek. Líbala mě a hladila po těle snad celou věčnost. Rozplývala jsem se pod jejími doteky. Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Když mě zase dostala pod sebe, zastavila jsem ji v pohybu.

„Máš mě ráda?" Zeptala jsem se nesměle.

Vyhýbavě se usmála a vstala. „Půjdeme spát." Řekla a sundala ze sebe i kraťasy.

Lehla jsem si na kraj postele a otočila se na druhou stranu. Najednou jsem byla hrozně smutná. Starostlivě mě přikryla peřinou a lehla si na druhou půlku postele.

„Promiň." Zašeptala náhle do ticha. Nevěděla jsem, za co přesně se omlouvá, ale i přesto jsem se otočila. Ležela na zádech a sledovala hvězdy namalované na stropě. Posunula jsem se k ní. Natáhla ruku nad moji hlavu, a tak jsem se k ní přitiskla ještě víc, objala jsem ji jednou rukou kolem pasu a hlavu položila na její rameno.

„Já tě mám MOC ráda." Řekla jsem jí a ona mě políbila do vlasů.

„Cože?!" Vykřikla Sára, když jsem jí to celé převyprávěla. Celou dobu se snažila být potichu, ale bylo vidět, jak strašně je překvapená.

„No a ráno mě objala a poslala mě domů se slovy, že to nesmím nikomu říct."

„Já to nechápu," posmutněla.

„Hmm, já taky ne." Řekla jsem a už nedokázala zadržet slzy.

„Ale no tak! Ally! Prosím, nebreč." Objala mě Sára.

Jedna z mých oblíbených kapitol, tohle se píše skoro samo.🌷😅 Trošku jsem se rozepsala😅