🦋Nedosažitelná🦋

×🦋×

Seděla jsem v lavici a sledovala ji téměř celou hodinu. Nemohla jsem si pomoct, byla tak krásná! Proč mě takhle okouzlila? Zněla mi v hlavě otázka, na kterou jsem nemohla najít odpověď. Můj pohled se zabodával do jejích zad, ale myšlenkami jsem byla najednou úplně někde jinde.

Stála u své skříňky a dávala si do ní učebnice. V šatně nikdo jiný nebyl. Zdálo se, že mi zase přeskočilo nějaké kolečko v mozku. Rázným krokem jsem se rozešla k ní. Moje kroky byly přesně vypočítané. Stála jsem těsně před ní zrovna ve chvíli, kdy do skříňky hodila poslední učebnici. Prudce jsem jí skříňku zavřela a chytla ji za paži, aby mi nemohla utéct. Byla vyšší než já, ale spoléhala jsem na to, že jsem silnější. Moje tělo spaloval neskutečný žár plný vzteku a vášně. Trochu překvapeně se na mě podívala, ale když zjistila, že jsem to já, nasadila svůj neutrální výraz. Nesměla jsem uhnout pohledem, a tak jsme navázaly oční kontakt. Utápěla jsem se v jejích zelených očích, ale to jsem si momentálně nemohla dovolit. Udělala jsem krok dopředu, abych u ní stála ještě blíž. Nehodlala jsem ji nechat jen tak odejít. Kousek ucouvla, a tak jsem udělala další krok a uvěznila ji mezi skříňkou a svým tělem. Klukům by za tohle chování dávno vlepila facku. Mně však nic neudělala. Jemně jsem jí rukou přejela po paži, a pak ji objala kolem hubeného pasu, abych si ji přitáhla ještě blíž. Celou dobu jsem nepřerušila oční kontakt, ale z jejích očí se zase nedalo nic vyčíst. Strach, odpor, překvapení ani zájem. Prostě vůbec nic. Druhou ruku jsem zvedla k její tváři. Z obličeje jsem jí odhrnula pramínek hnědých vlasů a ruku posunula na její krk. Stačil už jen kousek. Věděla, co chci udělat. Naklonila jsem se k ní a spojila naše rty. Byla jsem překvapená a vlastně mě to i štvalo, protože mě to nechala udělat jen tak, bez jakéhokoliv odporu nebo spolupráce, bez jakéhokoliv slova. Věděla, že ji mám ráda, a věděla i to, že mi ubližuje. Odtáhla jsem se od ní a znovu se jí zadívala do očí. Pořád jsem v nich nic neviděla. Byla jak ledová královna! Neskutečně mě vytáčela!

„Proč jsi taková Lass?!" Prskla jsem po ní a odešla. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a pálily mě oči. Tohle bylo po několikáté, co jsem se jí nějak dotýkala, stále to však bylo stejné. Ten povznášející pocit a potom smutek a slzy. Stále dokola.

Hlavou mi proběhla vzpomínka na událost minulého týdne. Zamilovala jsem se do namyšlené, sobecké a zlé mrchy, která mě už půl roku s úsměvem na rtech ignorovala a ubližovala mi, ale byla neskutečně sexy. Taky jsem pořád měla určitou naději. Mohla mít kohokoliv, koho by jen trošku chtěla, ale ona si jen s každým klukem hrála (aspoň mně to tak přišlo). Když už ji to nebavilo, tak se s ním prostě rozešla. Nechtěla jsem jí přiznat své city a do teď by nic netušila nebýt toho debila Martyho, o kterém jsem si myslela, že to je můj nejlepší kamarád! Na druhou stranu jsem teď před ní nemusela nic skrývat.