🦋Nedosažitelná🦋

x🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋x

V sobotu jsem se nemohla dočkat odpoledne, kdy za mnou měla dojít Lass. Chtěla jsem se s ní jít projít do parku a potom jsem měla nachystané dva filmy, na které bych se s ní ráda podívala. Na večeři jsem chtěla objednat pizzu. Jednoduše řečeno všechno jsem měla dokonale naplánované. Ráno jsem ještě uklízela, ale spíš to vypadalo tak, že jsem uklízela místnosti, které už byly uklizené z předchozího dne. Jen jsem se potřebovala nějak zaměstnat, protože jsem měla pocit, že se vážně zblázním.

„Ahoj, Zlatovlásko," pozdravila mě Lass, když kolem páté konečně zazvonila na zvonek a já jí otevřela. Její hlas se trochu klepal nebo mi to tak aspoň trochu připadalo. Celá vypadala hrozně rozrušeně a možná měla i trochu uslzené oči. Na tváři jí však hrál šťastný úsměv, a tak jsem to nechala být.

„Ahoj," odpověděla jsem a přitáhla si ji do svého objetí.

„Jsem ráda, že jsi mě pozvala. Doma bych neměla co dělat." Usmála se.

„No to já taky ne. Už mě fakt štve, jak jsou rodiče pořád pryč, ale zase když jsou doma, tak mě nikam nechtějí pustit a hrozně mě hlídají. Takže nevím, co je lepší."

„Taky bych chtěla, aby se o mě starali..." Pronesla potichu, spíš jen tak pro sebe. Slyšela jsem to, ale radši to nekomentovala. Čím víc času s ní trávím, tím víc mi vyvrací všechny moje předsudky a drby, které jsem o ní slyšela. Nechápu, jak se dokáže ve škole chovat tak namyšleně, když taková vůbec není.

„Chtěla jsem se jít projít do parku." Navrhla jsem.

„Do parku radši ne, tam by nás mohl někdo vidět," namítla okamžitě a hned potom se zasekla, „já... promiň... nemyslela jsem... já..." zakoktávala se.

„To je dobrý," smutně jsem se pousmála.

„Ne není! Já jen nevím... jak to mám říct... promiň." Chytla mě za ruku, „ale můžeme jít někam na louku třeba."

V tu chvíli jsem ještě nevěděla, čeho se tak bojí.

„Stejně nemám ráda město. Tak jdeme." Rozhodla jsem.

Šly jsme si sednou na kopec celkem blízko od mého domu a jen tak si povídaly. Lass si lehla do trávy a hlavu mi položila na stehna. Hrála jsem si s jejími vlasy a v tu chvíli mi nic nechybělo. Rozuměla jsem si s ní víc než s kýmkoliv jiným. Po dlouhé době jsem se cítila zase šťastná a zdálo se, že Lass je taky nad míru spokojená.

„A co tvoji rodiče?" Zeptala jsem se. „Kde vůbec pracují?"

„No, táta má firmu v zahraničí, takže je pořád pryč."

„Aha a máma?"

Nastalo ticho.

„Máma umřela před pěti lety..."

„Promiň, mrzí mě to." Nevěděla jsem, že nemá mámu.

„Hmm..."

Sklonila jsem se a dala jí pusu na čelo. Ona se ale natáhla a políbila mě na rty. I přesto bylo poznat, že je smutná.

„Nebudeme se bavit o mojí rodině!" Řekla přísně, a aniž bych stihla zareagovat, shodila mě do trávy. Líbala mě a stáhla ze mě tričko. Zaprotestovala jsem, protože tráva pode mnou nebyla zrovna dvakrát pohodlná, ale nebylo mi to nic platné. Chtěla mi rozepnout i podprsenku, ale v tom jsem jí zabránila.

„Tady ne, Lass!" Zasmála jsem se a přitáhla jsem si ji zpět k polibku.

„Tak jdeme domů." Rozkázala a já jsem se musela znovu zasmát. Byla roztomilá.

„Máš sourozence?" Nedala jsem jí pokoj.

„Ally! Ty si vážně strašná!"

„Tak máš?" Stála jsem si za svým.

„Jo," vydechla, „staršího bratra." Překvapilo mě, jakým tónem to řekla. Neřekla to s náznakem žádné kladné emoce, spíš tak nějak chladně. Moc jsem tomu nerozuměla.

„Nevypadáš moc nadšeně." Poznamenala jsem.

„Ally! Prosíím..." Řekla už celkem zoufale a mě došlo, že bych ji vážně měla nechat být. Alespoň prozatím. Měla jsem v plánu to s ní později dostat.

Jen, co jsem zavřela dveře, vrhla se na mě. Polekaně jsem vykřikla, když mě odhodila na pohovku. Takovou jsem ji neznala. Stáhla ze mě tričko a já chtěla udělat to samé, ale zastavila mě. Na chvíli se zamyslela, ale potom mi to stejně dovolila. V prvním okamžiku jsem se docela zděsila. Na břichu už neměla jen jednu menší modřinu. Tentokrát měla velkou podlitinu, která se jí táhla až k zádům. Než jsem stačila něco říct, vrhla se na mé rty, jako by se mě snažila co nejnaléhavěji umlčet. Bála jsem se dotknou jejích zad, ale nakonec tam položila mé ruce sama a zdálo se, že až na mírně odřenou páteř jí nic není. Sama si rychle stáhla i kraťasy a nepřestávala mě líbat. Vypadalo, že se sama děsí okamžiku, až mě bude muset pustit a já budu moct mluvit. Nechápala jsem vůbec nic, ale její doteky byly tak hezké a ona vše dělala s takovým chtíčem a zároveň zoufalstvím, že jsem nedokázala nijak protestovat. Byla jsem tak zabraná ve svých myšlenkách, že jsem ani nepostřehla, že pod ní ležím už jen v kalhotkách. Normálně bych se asi strašně styděla a byla celá červená, ale v tuhle chvíli byla moje nahota ta nejmíň podstatná věc. Rukou mi lehce přejela přes látku kalhotek, ale já ji zastavila. Zkusila to znova, ale já prostě nemohla.

„Promiň... Já nemůžu..." pošeptala jsem a ona se mírně odtáhla. Smutně jsem se na ni podívala, protože jsem se bála, že ji zklamu, ale ona se na mě jen upřímně usmála a naposled mě políbila. Vstala a natáhla ke mně ruku. Chytla jsem se jí a vstala taky. Dovedla mě do pokoje a lehla si na postel. Oblekla jsem si na sebe volné triko a lehla si vedle ní. Stále jsem neřekla ani slovo a když už jsem otvírala pusu, že něco řeknu, zastavila mě.

„Prosím, ne..." Vzlykla a po tváři se jí skutálela slza. Chtělo se mi taky brečet, byla jsem tak hrozně naštvaná a zmatená, protože jsem absolutně nic nechápala. Bylo mi jí tak hrozně líto a vlastně jsem nic nevěděla. Nevěděla jsem, jestli jí někdo ubližuje, jestli si ubližuje sama nebo to byla jen hloupá nehoda. Poslední možnost jsem však hned zavrhla. Z tváře jsem jí setřela slzy a lehce ji políbila. Přitulila se ke mně, a nakonec mi v objetí usla.

Ahooj. Původně jsem chtěla, aby každá kapitola měla maximalně 700 slov, ale tady mi to nějak nevyšlo a prostě jsem to ani za nic nemohla zkrátit. Snad se vám kapitola bude líbit :))