🦋Nedosažitelná🦋

x🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋🦋x

Po téhle její návštěvě mě ve škole skoro ignorovala a zdálo se, že se mi i schválně vyhýbá. Vídala jsem ji jen na společných hodinách, ale když zazvonilo vyběhla ze třídy, jak nejrychleji mohla a zmizela. Taky se mi zdála nějaká moc smutná, ale když mi nedovolila s ní mluvit, tak jsem nemohla nic udělat. Párkrát, když jsem se po škole procházela po městě, zahlédla jsem ji, jak je venku s Tobbym. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jednou jsme se viděli a už nebylo možné se nějak vyhnout, takže se se mnou musela bavit. Přivítala mě dlouhým objetím, ve kterém jsem se po dlouhé době cítila zase v bezpečí. Tobby mě taky krátce objal a potom odešli do parku. Zamířila jsem do svojí oblíbené kavárny.

„Ale, ale! Co tady dělá slečna tak sama?" Uculil se na mě číšník. „Dnes už nemá svou kamarádku?"

„Hmm, asi ne." Zamumlala jsem, protože jsem na něj dnes neměla náladu.

Poznal to, a tak jen dodal: „Omlouvám se."

Usmála jsem se na něj na znamení, že je to v pohodě a objednala si zelený čaj.

Když jsem tak seděla, popíjela svůj čaj a přemýšlela, došla mi esemeska. Otevřela jsem ji a zjistila jsem, že je od Lass. Chtěla se v nejbližší době sejít. Nevím proč, ale vycítila jsem, že to nebude žádné láskyplné setkání. Docela jsem se toho bála. Nakonec jsme se domluvily, že se zítra sejdeme v kavárně na druhé straně města.

„Ahoj," pozdravila jsem nervózně, když jsem došla do kavárny. Seděla u malého stolu v rohu. Vůbec se mi tam nelíbilo. Všechno bylo hrozně moc barevné a zářivé, obsluha chodila v bílém s jasně oranžovými nebo růžovými doplňky a všude byly slyšet útržky hlasitých konverzací lidí v okolí.

„Ahoj Zlatovlásko." Řekla a ani nedokázala skrýt svůj smutek v hlase.

„Děje se něco?" Zeptala jsem se opatrně. „Víš, všimla jsem si, že jsi poslední dobou moc smutná, trávíš čas jen s Tobbym a mě se skoro vyhýbáš. Já... Nevím, co si o tom mám myslet..." Oči se mi zalily slzami.

„Tady nebudeme!" Rozhodla a zvedla se k odchodu. Před kavárnou mě chytla za ruku, což bylo pro mě záchranné lano.

V tichosti jsem se nechala vést, až jsme došly do lesíku na kraji města. Posadily jsme se vedle sebe do trávy, ale Lass si mě přitáhla k sobě do náruče. „Jen prosím nebreč, za to ti to nestojí... Víš, není to tak, že bych tě neměla ráda, a proto se ti vyhýbala. Nikdy jsem k nikomu necítila to, co cítím k tobě. Nikdo mě ani nikdy neznal tak dobře jako ty. Až na Tobbyho teda. Nevím, co si o nás myslíš, ale opravdu jsme jen dobří přátelé. Vždyť já ani nedokážu cítit něco víc ke klukovi. V posledních týdnech jsem s ním byla víc, protože jsem byla hrozně zmatená a snažili jsme se vyřešit... Pár důležitých věcí." Odmlčela se a já jen přikývla. Propletla jsem si s ní prsty a poslouchala dál. „Ten den, jak mě Tobby odvedl domů, mi Rob řekl pár věcí, které mě dost znepokojily. Víš, je to sice můj bratr a mě neublíží, ale dokáže ublížit lidem kolem mě. Dřív jsem měla kamarádku, byla to jen kamarádka, nic jsme spolu neměly, ale bratr mi to nevěřil. Párkrát nám vyhrožoval, ale nikdy jsem to nebrala nijak vážně. Až potom... Vyloučily ji ze školy, protože u ní našli tvrdé drogy. Prý dostali anonymní zprávu, že je u sebe má a prodává je ve škole. Byla to slušná holka, ale neměla, jak dokázat, že to svinstvo není její. Den předtím spala u mě... Bylo víc než jasné, že za to mohl Rob a taky jsme se potom hodně pohádaly. Od té doby jsem ji už neviděla."

„To mě mrzí." Odpověděla jsem, ale stále jsem nevěděla kam tím míří.

„Rob mi vyhrožoval, že tě zabije, jestli se s tebou budu dál setkávat. Já vím, že by to neudělal, ale něco by udělal určitě a já se o tebe bojím. Nechci, aby ti nijak ublížil, už vůbec ne kvůli mně." Pomalu mi začínalo docházet, kam tím míří a já nevědomky stiskla její ruku ještě silněji.

„Hrozně mě to mrzí Ally, miluju tě, ale nechci, aby ti moje láska nějak ublížila, promiň." Hlas se jí klepal, takže měla problém doříct poslední slova. Já jsem nedokázala zastavit slzy a nechápala jsem, jak něco může, tak hrozně bolet.

„Už s tebou nemůžu dál být..." Dodala a rozbrečela se taky.

„Tohle nedělej Lass, prosím, já... Nemůžu být bez tebe, třeba by nás nechal na pokoji, vždyť Tobby by se nás mohl zastat..." Snažila jsem se ji přesvědčit.

„Promiň All. Doufám, že zůstaneme do jisté míry... Aspoň kamarádky..." Vzlykla a pevně mě objala.

„Prosím, ne!" Brečela jsem a ona mě stále objímala. Otočila jsem se a chtěla ji políbit, ale ona se otočila.

„Promiň," řekla roztřeseným hlasem a políbila mě na čelo. Ještě chvíli mě držela v náruči a potom vstala. Chtěla jsem si ji přitáhnou zpátky, ale nenechala se. „Nestojím ti za to. Doufám, že si brzo najdeš někoho, s kým budeš moct být doopravdy šťastná." Setřela si z očí slzy a nechala mě tam samotnou.

Jsem se rozhodla vás chvíli napínat.
Nikdy jsem nebyla zastánce happyendů, ale nebojte, myslím, že epilogem se všechno aspoň trochu zlepší a nakonec to nedopadne až tak tragicky ;) Snad se vám to líbí :))

Taky strašně děkuju za vaši aktivitu. Skoro 700 přečtení to je snad sen a taky jsme byli 1 v lesbian 😱 děkujuu