V minulém díle jste četli: 😍🙈
„Aha, ty máš důvod. Dokážeš si vůbec představit, jak mi za těch čtrnáct dní bylo?"
„Bells, musíme si promluvit, ale nechci to řešit po telefonu. Všechno ti vysvětlím, až přijedeš. Ano?" Povzdechne si a ještě doplní. „Není den, abych na to nepomyslel. Věř mi. Hned jak dorazíš na letiště, budu tam na tebe čekat." Ujistí mě rozhodným hlasem.
Nemá cenu se na něj po telefonu zlobit. Můžu být alespoň ráda, že Danyho konečně slyším. I když stále přemýšlím nad tím, co mi tak Lucas chtěl říct.
„Dobře. Ale slib mi, že už se neodmlčíš déle než dva dny."
„Slibuji."
„Náhodou, neříkala si, že tam jedeš jen na čtyři dny?" Lorenzo opřený o své auto zkoumá nechápavým pohledem mé zavazadla, které jsem těsně před tím než dorazil s námahou odnesla před vchod.
S úlevou, že jsem konečně odtáhla ten svůj loďák, podívám se na své věci a zpět na něj. „No jedu. Co se ti zase nezdá?" Dám ruce v bok a zamračím se na něj.
Konečně se odlepí o toho svého sporťáka, a míří mým směrem. „Kdybych věděl, že budeš mít kufr, do kterého se snad vejde celá tvá skříň. Tak si pronajmu dodávku." Vezme můj loďák a hodí ho do kufru jakoby nic nevážil. A já bláhová se s ním táhnu až sem.
„To mi chceš říct, že mám tak malou skříň? Lorenzo, Lorenzo trochu mě podceňuješ, ale jestli chceš, mohu ještě něco přibalit." Mrknu na něj.
„Ne, ne dobrý. Vezmi si ještě ten svůj mini kufřík a buď té lásky, nastup!" Rychle zamknu hlavní vchod a už se šinu k němu.
„Co se pořád na mě tak díváš?" Hodím kufřík dozadu a vlezu k němu do auta.
Jen co chci zavřít dveře. Vykřikne. „Prosím tě opatrně s tím zavíráním."
„Ježiš, jo furt. Říkáš mi to pokaždé, když někam spolu jedeme." Odseknu. „Nevím, co to máte s Danym za móresy ohledně vašich popelnic. Oba mě vždy okřiknete jako malé dítě." Protočím očima.
„Cože? To není popelnice." Chytne se rukou u srdce. „Pšt." Podívá se do zpětného zrcátka a pohladí volant. „No tak, ona to tak nemyslela moje malá."
„Ty mluvíš s autem?" Tak to je neskutečný. Myslela jsem si, že vztah mezi chlapem a autem je přehnaný. Ale zde máme názorný příklad. Tohle opravdu nikdy nepochopím.
„Jasně, je to má nejdražší. Ani nemáš ponětí, co jsme všechno spolu prožili. Tak tě prosím. Buď té lásky a chovej se k ní s úctou." Varovně na mě ukáže prstem.
„Tak to pardón, a nemám ho rovnou pozvat na kávu, abych se mu omluvila?" Připoutám se a sleduji, jak Lorenzo nastartuje a vyjíždí z příjezdové cesty.
„Jedna drobnost. Je to ona!"
Pustí na plný pecky rádio, nejspíš proto abych nezačala protestovat.
***
Při cestě si spolu pobrukujeme písničku, která zrovna hraje v radiu, když v tom se Lorenzo na mě šibalsky usměje, až mu zazáří v očích.
„Proč máš vlastně tak velký kufr?" Ztiší rádio, abychom se slyšeli.
ČTEŠ
PROTOŽE TĚ...MILUJU!
Lãng mạn2. DÍL PROTOŽE..... Tři roky. Tři roky se snažíte udat svému životu směr a hlavně zapomenout. Jak to ale může jít, když vám opět do života vstoupí minulost?
