PROTOŽE TĚ...MILUJU!

13. KAPITOLA - NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA

V minulém díle jste četli:

Sakra, tak na tohle rozhodně nemám odpověď. On se snad dočista zbláznil. Jediné plus vidím v tom, že mám skoro měsíc, připravit se na něj a něco si vymyslet. Vymyslet cokoliv, co utne jeho zvědavost do té doby, než vymyslím plán, jak získat potřebné dokumenty a něco navíc na jeho otce, kterého budu mít v šachu.

I když jsem letěla dříve, než původně bylo v plánu, je to horší než letět na noc, kdy člověk může usnout, a tak prospat celý let. Budu mít co dělat, aby mé tělo nabralo energii a zvyklo si opět na místní Evropský čas. Ať žije Barcelona. Juhuuu. Konec se všemi dramaty mého víkendového žití. Můj nynější stav euforie při vzhlédnutí z okýnka na osvětlené město Barcelony, by se dalo popisovat dítěti, které zrovna rozbalilo pod stromeček ten nejluxusnější telefon, který je momentálně v dostání na trhu. Je to šílený, ale poslední dny mi ukázaly, že můj život tam už dávno skončil. Okamžitě, co přistanu, už si to směřuju k východu, abych si okamžitě koupila dávku kofeinu. Protože pokud ho nutně neseženu, usnu na místě. Naštěstí McDonald nezklame. Hned si vzpomenu na Samuela. Tím pádem i na jeho otce a Daniela. Bože, tomuhle podniku se musím vyhýbat. Podstatě se budu muset vyhýbat všemu, co mi bude připomínat NY a ty dva.

Jen co dorazím do svého bytu, padnu na postel. Stačí pár minut, a jsem tuhá raz dva tři.

„Nechci, nechci, abys odjela. Chápeš to? Chci tě, potřebuju tě ke svému životu." Obě jeho ruce drží mé tváře. Jeho oči nespouští pohledem ty mé a já mu jeho slova věřím. Sakra, já mu vážně věřím. Slyším jeho nepravidelný tlukot srdce. Jeho dotyky mě rozpalují po celém mém těle, až z toho nemůžu ani popadnout dech.

On se pomalinku ke mně nakloní a já vzhlédnu do těch nejvíc temných zářivých očí, které mě jen pohledem zamrazí na místě. Ten chtíč, ten pocit, že jsem konečně s ním a v jeho přítomnosti, mě neskutečně nabíjí. Jeho krásné oči mě propalují, až mám pocit, že se na místě pod jeho dotyky rozplynu jako pára svého dechu v mrazivém větru. Nevydržím to, abych k němu nepromluvila. Tíží mě svědomí.

„Lucasi! Neblázni. Já musím ještě..." Nestihnu nic, skloní se a jeho rty, sakra on líbá, tak božsky. „Ach, bože Lucasi..."

„Anabelo, Anabelo..." Slyším z dálky hlas. Najednou se celá scéna já a Lucas rozplyne. A zbyde tma.

„Hej, probuď se!" Slyším povědomí hlas a cítím, jak někdo s mým tělem zatřese, až sebou zaškubu a začnu mlátit rukama kolem sebe.

„Sakra!" Zavrčím jako lvice, která chrání svá mláďata, a otevřu oči.

Hned zaregistruju nade mnou tvář, která rozhodně nepatří Lucasovi.

„Lorenzo, co tu k sakru děláš?" Rozmrzele sednu, a stydlivě si přitáhnu deku ke svému tělu blíž.

„Nezvedáš telefon, čekal jsem na letišti, jak jsme byli domluvený. Naštěstí tvá asistentka nemá problémy s komunikací. Takže spíš, co ty děláš v posteli? Měl jsem o te v jednu chvíli vážně strach." Vyčítavě se na mě podívá.

Trvá mi, než mi všechno dojde do mého centra myšlení. Chytnu se celá ještě rozespalá za hlavu. „Bože můj. Promiň, já si neuvědomila... Bylo pozdě a já tě nechtěla budit. Přiletěla jsem dřív. A jak ses sem vlastně dostal? Já nezamkla? Kolik je hodin?"

„Brzdi. Tolik odpovědí a otázek najednou. Božský to klid, když si jen snila." Zaculí se. „Jdu udělat kávu, a ty se koukej dostat z toho fantazírování o svém princi Lucasovi." Zašklebí se.