PROTOŽE TĚ...MILUJU!

16. KAPITOLA - NEVOLNOST

„To jídlo ti přece nic neudělalo. Nebo ti snad ten krásný, čerstvý, zelený kus salátu ukousl jazyk?" Ukáže Lorenzo rukou na moji vidličku s kterou už tak čtvrt hodiny tiše a bezmyšlenkovitě propichuji každou zeleninu, která se mi na talíři připlete do cesty. Nemám chuť si ani povídat. A tak než se na svého společníka podívám, povzdychnu si. Pak smířeně svoji zbraň, tím myslím vidličku. Položím do talíře a odsunu ho stranou.

„Upřímně? Fakt se divíš proč jsem ticho? Kéž by ho ukousl tobě. Alespoň bys měl dobrou výmluvu, proč si mi neřekl, že jste ve spojení a má přijet." Zvednu ke rtům svoji skleničku s vínem a ještě k němu dodám. „Mimochodem ani nechtěj vědět koho jsem si místo toho listu salátu představovala." Nevraživě se na něj nezapomenu podívat a upiju ze skleničky.

Jeho tvář se překvapeně na mě zadívá, ale tenhle pohled mu nevydrží dlouho. Začnou mu cukat koutky až to nakonec nevydrží a začne se smát z plných plic. Což momentálně je pro něj špatný nápad. Jelikož se málem zakucká z toho sousta steaku, který do sebe ládoval zrovna v tu chvíli, kdy se začal smát. Nemůžu říct, že by mě to nepobavilo, proto se na něj začnu vítězně culit. „Ano, správně." Ukážu na něj rukou. „Tady přece jen vidíš, že karma funguje." Stále totiž mám pocit, že o tom příjezdu věděl a jen si mě chtěl nechat v přímém přenosu vychutnat.

„Proč z toho viníš mě?" Dotčeně ukáže na sebe rukou. „Vždyť já v tom nejedu. A mimochodem. Nebyla si to ty, kdo si nechal v jeho kanceláři notebook?"

„Počkej, počkej! Já ho nenechala u něj. Nechala jsem ho v zasedačce." Opravím ho.

„A není to jedno?" Zakoulí těmi svými modrými oči. „Myslím, že můžeš být ráda, že si ho neztratila či ti ho nikdo neukradl."

„Jo, to máš pravdu." Poraženecky zamumlám. „Já mám prostě jen strach. Jeho příjezdem se zase všechno zkomplikovalo. A já se chci bavit."

„Potřebuješ panáka. Ne tyhle patoky." Ukáže na moji sklenici vína.

„Cože? To není... vždyť je to..." Zasměju se, protože ani netuším jaký, že jsem si to objednávala víno.

„No, to se mi líbí. Tvůj smích. Konečně." Usměje se na mě a zvedá se ze židle. „Dáme si panák. Pojď!" Ukáže rukou k moři, kde se line taneční hudba z plážového baru. Nemusí mě pobízet dvakrát. Zvednu se a po boku Lorenza opouštíme útulnou restauraci hotelového komplexu, který jak jinak, patří Gárcium. Ano, je to přesně ten hotel v kterém jsme byli ubytovaný, tehda kdy jsem sem jela poprvé v životě od prezentovat svůj projekt Lorenzovu otcovi. Tehda, kdy jsem neměla ponětí, že nakonec tohle město, stane se mým osudným domovem. Tehda, kdy jsem se Lucasovi podvolila. Kdy jsem s ním prožila vášnivou noc, na kterou už nikdy nebudu nikdy moci zapomenout. Noc, která mi změnila celý můj život. Zažila jsem romantickou chvíli o které se jen tak nikomu neboli alespoň mě nikdy nesnilo. Vryl se mi pod kůži takovým způsobem...

„Nad čím dumáš?" Zkoumavě si mě Lorenzo prohlíží.

„Ale. Jen..." Mávnu rukou. „...dlouho jsem tu nebyla. Myslím v hotelu, u pláže a nahoře na střeše." Ukážu hlavou nahoru ke střeše hotelu, který má tvar plachetnice.

„Chceš jít?"

„Ne, tady na pláži se mi líbí." Mrknu na něj a jako potvrzení si do ruky vezmu panák, který nám zrovna barman donesl. Popravdě? Na střeše jsem byla naposledy tehdy, kdy se konala sláva s uvedením našeho projektu. Což byl ten den, kdy jsem Lucasovi řekla, že ho miluju a kdy jsem zjistila, jaké úmysly celou tu dobu měl.

„Na večer!" Mrknu po druhé.

A tak to pokračovalo další dvě hodiny. Náramně jsem se bavila. Tancovali jsme spolu a povídali si horlivé historky z dětství. Až do té doby, než mě vyzval nějaký hezoun. Abych řekla pravdu. Spíš se připletl mezi nás. Což Lorenzovi, nahrálo a vrátil se k baru, kde svou volnou chvíli příliš často využíval s telefonem v ruce. Nepoznávám tu jeho změnu. Dřív, div by nejraději telefon vyhodil z okna. A nyní? Skoro bych řekla, že má oči přilepený k displeji. Zkrátka se mi to nezdá. Pousměju se nad úvahami, které se momentálně šíří mou hlavou. Pořád, ale vyhrává ta jedna. Musí to být ženská. Určitě musí. Takhle se u telefonu nikdo normální neusmívá. Oprava, rozhodně ne Lorenzo. Uvědomím si až teď, že vůbec nevěnuju pozornost tomu svému sexy kousku, který do mě naráží bokami a nejspíš se mi snaží předvést svoje taneční kreace. Za jiných okolností bych možná s ním tu hru hrála. Ale momentálně mám spíš chuť dostat ze svého parťáka jméno té, které věnuje svoji online účast v mobilu.