PROTOŽE TĚ...MILUJU!

6. KAPITOLA - 1. DEN V NY

V minulém díle jste četli: 😍📖🙈

„Zítra bych tě vyzvednul, a co by si řekla na menší grilování?"

„Můj postoj k masu znáš, ne? Tohle prostě nemůžu odmítnout." Ospale se na něj usměju.

„Super, užijeme si to." Oplatí mi úsměv. „Tak dobrou. Nevstávej! Vyprovodím se sám." Mávne na mě a je fuč.

Když tak přemýšlím, opravdu netuším, co mě ještě čeká, ale jsem si jistá, že se Dany jen tak nevzdá a z toho začínám mít strach. Dobře, nejenom strach. Něco uvnitř mi slabším hlasem napovídá, abych tomu dala šanci. Ale na to jsem až velký srab. Nemůžu se tomu poddat. Je to bratr muže, který rozhýbal mé srdce takovou silou, že i teď po těch rocích jen pomyšlení na něj, rozklepe se celé mé tělo touhou. Nemůžu se zamilovat do nikoho tak, jak do něj. Už jen ta představa, že bych to místo ve svém srdci se snažila zalepit jeho bratrem, hnusím se sama sobě. A ještě, když Dany je součástí mých přátel.

Že bych se vyspala do růžova, to se říct nedá. Sice jsem usnula skoro hned po tom, co Dany odešel. Ale budila jsem se v noci skoro každou hodinu, až mě to ve čtyři hodiny ráno vykopalo z postele. A proto tady sedím na terase s hrnkem kávy a pozoruji dění na rušné ulici Manhattanu. Nic se nezměnilo, ať je večer nebo brzké ráno tohle město žije svým životem, jakoby byl den. Mnoho lidí potulující se tempem města, světelná zář miliony okýnek mrakodrapů a pohled na neutichající provoz městské dopravy. Vždy mě fascinovalo žít tady. Už první den, co jsem se sem přestěhovala z koleje, věděla jsem, že tady to budu milovat. Když bych to měla srovnat s Barcelonou. Musím uznat, že žít přímo u moře má také něco do sebe. Ale má to jedinou chybu. Tady, tady se cítím stále doma. Vždy jsem byla plná energie jako tohle město. Já sem jednoduše patřím. Jenže Lorenzo má pravdu. Tohle je minulost. Minulost, od které se nedokážu odprostit, dokud tady budu mít byt a nepodepíšu tu posranou smlouvu na dobu neurčitou.
Rychle přeběhnu ke stolu, kde mi leží v obálce návrh smlouvy, kterou jsem si vytiskla k prostudování. Skoro se neliší od těch předchozích, co jsem už podepisovala. Jen tenhle rok byla opět na dobu určitou. Rychle jsem si poznamenala změnu dvou bodů a jeden z nich byl na dobu neurčitou a předání tohoto bytu. Možná je skutečně čas dát sbohem. Kira přesně už v tu dobu bude mít po svatbě, takže jako svědek si ho ještě nechám podržet dokud mě bude potřeba, a pak? Pak nadobro skoncuju s tím, co podstatě nemá budoucnost. S doufáním a čekáním, že se možná Lucas rozejde s tou svojí blond models Samanthou a já konečně budu moci jít s pravdou ven. Ale tohle není žádná romantická bláznivá komedie.

„Na tohle bych si zvykla. Ty a já, každé ráno snídaně a kávička. Hm." Prohlásí nadšeně Kira s plnou pusou u stolu, když zrovna do sebe ládujeme všechny možný druhy Donutů.

„Ani mi nemluv. Mňam. Myslím, že bych tady jen za týden dokázala přibrat na svoji původní váhu, než jsem odjížděla poprvé do Barcelony." S plnou pusou se na ní usměju.

„Prosím tě, myslíš těch tvých neviditelných pět kilo, které si ani neměla?"

„Komplimenty? Ty ti vždy šli. Tak co si má nevěsta žádá? Když si mě potřebovala vidět už brzy ráno. Je mi jasný, že si mě nepozvala jen tak." Bylo mi to podezřelé hned, co se objevila před hlavními dveřmi v půl sedmé. 

„Sakra Taylorko. ty si hotový senzor mých požadavku." Napije se kávy a dá ruce před sebe, aby je spojila. „No víš, jde o šaty. Přemýšlela jsem, že bychom spáchali výběr u tebe ve Španělsku v tom salónu, kde si kupovala ty nádherný šaty na ten večírek."