2. DÍL PROTOŽE.....
Tři roky. Tři roky se snažíte udat svému životu směr a hlavně zapomenout. Jak to ale může jít, když vám opět do života vstoupí minulost?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rozhodně neočekáváme žádné další změny ohledně rozšiřování poboček pro tento rok. Myslíme si, že za poslední tři roky od otevření první pobočky v Evropě, kde jsme započali partnerství s rodinou Garcíou se ukázalo, že naše společnost, která byla před tímto projektem ryze Americká společnost, dokáže fungovat excelentně i na Evropském kontinentě. Navíc. Musím podotknout a vzdát hold naší skvělé ředitelce pro mezinárodní vztahy a projekty Anabel Taylorové, která se ujala své funkce odpovědně, a díky ní jsme mohli otevřít ještě pobočku ve třech zemích. Nyní je čas si na chvilku odpočinout a užívat si to spojenectví s našimi partnery a budovat další možnosti…
„Bla bla bla.“ Držím v rukou noviny a čtu dokola ten posraný článek snad celé dopoledne. Nemůžu tomu uvěřit. Už jsou to tři roky. Tři roky, které prožívám cestováním, a neustálým stresem abych všem pobočkám udala směr či je doladila. Nemůžu říct, že by mě má práce nebavila. To ne! Ale ty tři roky, co jsem pryč. Něco mi zkrátka chybí. Nejenom něco. Chybí mi můj byt, New York, Kira, a hlavně on. Dotknu se prstem fotky pod článkem, kde je Lucas vyobrazen. Nezměnil se. Jeho černé vlasy, jiskřivé až skoro černé oči a ten jeho úsměv s nedbalým strništěm mě stále dokáže rozechvět po celém mém těle. Je stále od té doby, co jsem ho viděla naposled stejný. Nic se nezměnilo, kromě toho, že už není sám. Vedle něj se totiž na fotce usmívá jeho nová blonďatá přítelkyně. Nakonec si našel někoho, kdo mu nezlomí srdce. Tak, jako třeba má osoba. Od Kiri jsem se tu novinu, že má novou známost dozvěděla těsně předtím, než jsem se rozhodla odjet zpět. Měla jsem v plánu ukončit karieru a všechno mu vysvětlit s přáním aby mi dal ještě šanci vše napravit. Jen co jsem ji tento plán nadšeně oznámila, přišla studená sprcha, co sprcha. Přišla jsem si jako bych se potápěla s Titanikem. Po tom zjištění jsem stagnovala a nakonec zůstala v Evropě.
„Už zase Bello? Sakra. Nemůžeš se neustále tímhle způsobem ničit.“ Vyruší mě z mého přemýšlení nad svým úžasným životem stojící ve dveřích Daniel Daviss. Ano, nepletete se. Je to Lucasovo bratr, který je mimochodem poslední tři roky nesdílnou součástí mého života. Tedy. Ne, že bychom to my dva táhli spolu. I když věřím, že za jiných okolností by to nejspíš nebyl problém. Ale na to, abych se s ním dělila o lóže ho mam zkrátka moc ráda. Podstatě díky němu jsem tímto novým světem proplouvala moc hladce. Začalo to mentorováním a nakonec to skončilo krásným, čistým přátelstvím. Ještě musím podotknout. On neví pravý důvod mého odjezdu sem. Myslí si, že jsem opravdu snila o tom tu být a proto jsem bezcitně ukončila s jeho bratrem to, co jsme začali. Nikdy mi to nevyčítal. Nikdy neřekl ani slovo mířené proti mně. Jediný kdo ví celý tento příběh, je Lorenzo, který mi stál v nejtěžších chvílích po boku.
„Danieli? Co tady k sakru děláš?“ Ohromeně málem spadnu ze židle. Když zaznamenám jeho pohled mířený na můj stůl, kde přede mnou leží noviny, uvědomím si, co tím myslí. Okamžitě otočím stránku novin a hodím je do šuplíku.
