PROTOŽE TĚ...MILUJU!

14. KAPITOLA - CO TADY DĚLÁŠ?

V minulé díle jste četli:

„To je tvoje auto? Ty máš nový auto a včera si mi to ani neřekl. A ještě si dovolíš parkovat na mém místě? Víš, jak mi dlouho trvalo, než jsem se postarala o to, abych tam dostala tu ceduli s mojí SPZ. A aby mi tam konečně nikdo neparkoval? A ty hned první den…“

Najednou se zastavím v tom peskovaní a svůj zrak ohromeně zabodnu na postavu, která se vynoří za Lorenzovými zády. Podstatě se tam objeví to nejhorší zlo pro moji osobu. Sakra, co to má být? Co tady k sakru dělá?

Sebevědomě s culícím úsměvem zírá na mě chlap, kterého chci vypudit ze své mysli a života. Vždyť jsem na to měla i plán.

V přímém přenose křivým úsměvem poklepe na Lorenzovo rameno a ani na sekundu ode mě neodlepí svůj zrak.

„Dobré ráno slečno Taylorová.“ Zazubí se, až z jeho pohledu suše polknu. „To asi mluvíte o mém autě, že? Omlouvám se, ale jsem tady poprvé a skutečně netuším, jak to tu na Vaší pobočce chodí.“

„Co tady děláš?“ Celá nesvá na něj vyjedu, aniž bych si uvědomovala, ten fakt, že tu máme publikum. Dva páry oči navíc.

„Přijel jsem se podívat na chod naší centrály v Evropě. Ještě jsem neměl za ty roky tu příležitost ji podctít svou návštěvou. Tak jsem se rozhodl, že to napravím. Nicméně, si myslím, že bez tohoto, taky nedokážete pilně pracovat, že?“ Ukáže rukou do mé kanceláře na pracovní stůl, kde je položený můj ztracený a nově nalezený notebook.

„Já ho nechala…” Nadšeně vyhrknu. Ale když zahlídnu jeho vítězný úsměv, zmlknu a jen dodám směrem k Lorenzovi. „Bože, já ho neztratila.“ Za jiných okolností bych radostně skákala do výšin, ale před ním se rozhodně těšit nehodlám.

Stále pohledem sledujeme jeden druhého. Přijde mi, jakoby nikdo z nás co tady v této místnosti stojíme, ani snad nedýchál, až si uvědomuju, jaké je tady ticho.

Lorenzo naštěstí zareaguje jako první. Odkašle si a přistoupí ke mně blíž. „No, nic. Zavolám ti. Myslím ohledně večera.“ Vrazí mi na tvář pusu. Zmateně ve tváři a nohama na špičkách, abych byla blíž jeho uchu, potichu zadrmolím k Lorenzovi „Počkej, ty mě tu jako necháš s ním samotnou?“ 

„A proč ne? Přece máš svůj dobře vymyšlený plán. Věřím ti. Rozhodně dnes se ti určitě podaří na něj zapomenou.“ Mrkne na mě s úsměvem a ještě prohodí. „Já jsem jen investor. Já mám svoji práci.“ Pokrčí nevinně rameny a ještě dodá štiplavým tónem. „Uží si to!“ Vražedně se dívám na jediného člověka, který by mě mohl z téhle pekárné situace dost. Jenomže Lorenzo pokývne hlavou a otočí se na Lucase. Podrazák jeden. Já bych ho tak nejraději nakopla do té jeho zadnice.

„Lorenzo, rád jsem tě viděl a díky za pomoc.“ Přistoupí k němu Lucas s vřelým úsměvem. Ježíš, co to vidím, oni se poplácávají po rameni. Tak to bude mít večer co vysvětlovat. Něco mi tu na jejich chování nesedí. Nechce se mi věřit, že by o tom, že přijede toto individium, nikdo nevěděl. 

„V pohodě. Tak zatím a dej mi pak vědět.“ Ještě než za sebou zavře dveře, uličnickým výrazem mi zamává a já už strádám plány jak ho uškrtit.

Když Lorenzo zmizí z dohledu, nervózně si prohlídnu Lucasa a sjedu ho pohledem od shora dolu. Jako vždy mu to sekne až si myslím, že si sám musel všimnout mého dravého pozorujícího pohledu jako bych lovila divokou zvěř. Mé myšlenky se honí nad jeho přitažlivým vzhledem, až si nyní uvědomím, že tady s námi ještě stojí Peyton.