PROTOŽE TĚ...MILUJU!

17. KAPITOLA - UŽ ZASE?

V minulém díle jste četli: 

„Vidíš, jsem inteligentní." Snažím si sundat první sandály, jenže mám další jistý problém. A to, že moje ruce nechtějí spolupracovat. Stručně řečenu nezvládám rozepnout řemínek. Po mnoho pokusech se na něj bezradně podívám. Na Lucasovi je vidět, že mu cukají smíchy koutky. „Ukaž prosím tě, já ti pomůžu." Natáhne nohy do písku a já se tak k němu instinktivně natočím a nohy mu položím do klína.

Kdybych nebyla tak mimo, věřím že by ten dotek byl propalující skrz na skrz. Ale takhle jsem se uvelebila a lehla hlavou na písek. „Páni, takových hvězd, a jak se hezky točí."

„Nebo se spíš točí tvoje hlava."

„Hele nech toho. Ne, že tohle nikdy vytáhneš proti mně!" Nemotorně se alespoň zvednu na lokty abych mu pohrozila prstem.

„K čemu by mi tohle prosím tě bylo?" Zasměje se a já nakonec s ním až si lehnu z toho smíchu zas zpět na zem.

„Nenene, žádný ležení. Tak mi pojď předvést tvoji chůzi." Nařídí mi. „No, Šup!"

„Ne, nech mě tady. Já tu přespím. Jsem tak unavená." Pomalu se uvelebím na bok a zívnu si. Mám totiž pocit, jako bych měla celé tělo z kamene. „Alespoň zažiju nějaké dobrodružství." Dodám a ucítím jak mi těžknou víčka.

„Promiň..."

                                                                                         XXX 

Dlouho jsem nezažila takovou bolest hlavy, abych se bála otevřít oči. Bojím se světla, které mě určitě oslepí jen co otevřu oči. Moc dobře znám tenhle stav. Takže to oddaluji, co to jen jde. Asi se už tak čtvrt hodiny nešťastně vrtím v posteli jako žížala v kaluži, než mě napadne si lehnout na břicho a udusit se vlastním, nechutným, alkoholovým pachem z mé pusy. Alespoň bych už necítila, tu ukrutnou bolest, která mi vystřeluje do spánku. Tma rozhodně nepomáhá proti bolesti a ani udušení, vzhledem k tomu, že ležím hlavou ponořenou do polštáře a tím nemám prostor na dýchání. Proto to vzdávám. Ale ještě než se odvážím pootevřít své ctěné oči. V hlavě se mi začíná přehrávat jeden jistý moment z večera, na který naváže další. Kousek po kousku skládám úryvky až se zhrozím.

„Ne,ne,ne to ne." Zakřičím a ptám se sebe. Tak přivolal mi taxík? Nebo, jak jsem se sakra dostala domů? Otázky se mi prohání hlavou, ale stejně nepřijde žádná další odpověď. Naposled si vzpomínám, jak ležím na písku a pozoruji hvězdy. Je jediná možnost, jak to zjistit. S obavami opatrně otevírám své ctěné oči. Ten pohled, který se mi momentálně naskýtá, mě okamžitě přinutí si sednout. Ohromeně se znova rozhlednu kolem sebe a to nejhorší se bohužel potvrdí. Jsem v pokoji, který rozhodně nepatří mě. Leda bych se včera v noci rozhodla prodat celý svůj byt či se přestěhovat. Kolem mě jsou bílé stěny, na nočním stolku telefon a postel přímo před televizí. Já rozhodně nemám televizi v ložnici.

Lorenzo. Napadá mě. Jasně, že vím, kde jsem. V hotelu. Hned vedle toho plážového baru. Tak proč, ne? Určitě mi sem pomohl, když viděl v jakém jsem stavu. Lucas si určitě nechtěl vzít na triko, že pojedu sama taxíkem. Vyřešená záhada. Až doby než odkrývám deku a zjišťuji, že mam na sobě pánskou modrou košili, a že rozhodně nemám na sobě podprsenku, kterou jsem skutečně ještě večer měla. Další zjištění mě donutí se ještě důkladněji porozhlédnout po pokoji. Všimnu si deky, přehozené přes opěradlo gauče a na něm pootevřenou cestovní tašku. Tady začne můj průzkum. Nohy ztěžka položím na zem a vydám se ke gauči. Dotknu se zipu od tašky a rozepnu ho o malý kus víc. Nakloním se hlavou blíž k tašce a do nosu dostanu až moc velkou dávku vůně, která je dostatečně povědomá pro mé smysly. Panika. Nic jiného mé nepopadne než panika a strach.