PROTOŽE TĚ...MILUJU!

4. KAPITOLA - ODVAHA

V minulém díle jste četli: 📖🙈

Chytnu se ho kolem krku, jelikož jinak bych už ležela na zemi a díky tomu se k němu přitisknu ještě víc. Je to tak vzrušující cítit jeho tělo až si neuvědomím, že díky tomu vzdychám mezí našimi polibky.

„Sakra, já já Bells…“ Přeruší Daniel náš polibek. Uskočí o pár metrů dál a prohrábne se nervózně ve vlasech.

„Ty co?“ Nechápavě se rukou chytnu za hlavu. Skutečně se to stálo? Ne, to není pravda. Nechce se mi tomu věřit, ale i přesto se snažím chovat jakoby nic.

„Já už musím. Zavolám ti.“ Dojde k hlavním dveřím. Naposled se na mě podívá a je fuč.

Je to už devět hodin od polibku a já stále nemůžu uvěřit, že se něco takového mezi námi mohlo stát. Od jeho odchodu, teda spíš bychom měli pravým slovem nazývat „útěku“ jsem nedělala nic jiného, než pochodovala po kuchyni dokolečka a snažila se ten řekněme incident rozdýchat. Podstatě se toho tolik přece nestalo, ne? Jen jsme se políbili. Zkrátka jsme byli oba unavený z toho náročného pátku a já měla nervy z toho mlžení. On mě vyprovokoval. Já nejspíš jeho. A když připočteme ještě k tomu skleničku vína. Tak v tom záchvatu se nám to vymklo kontrole. Ne sakra. Jemu se to vymklo. On mě políbil. Já s tím nezačala, ale ani jsem ho neodmítala. Ani nemůžu odhadnout, na koho jsem z nás víc byla naštvaná. Nejhorší bylo, že pokaždé co jsem si náš polibek přehrála, zaplavilo mě celé mé tělo zvláštním, vzrušujícím pocitem, což se zas nelíbilo mému mozku. Samozřejmě díky tomu, jak se se mnou ten mozkový prevít pral, nemohla jsem v noci usnout.
A to se dnes podepsalo na mojí vizáži.

Už od sedmi ráno sedím v kanceláři a za tu dobu stihnu vypít dvě kávy, třikrát vytočit Danielovo číslo, které vždy položím, než začne hovor vyzvánět.
Nakonec se tedy rozhodnu pro lepší alternativu a to zavolat Lorenzovi. Kterého jsem podle všeho vzbudila. Nemůžu říct, že by byl nadšený, ale nakonec se mi ho podaří přesvědčit, ať okamžitě přijede nebo budu nucena skočit z toho nejvyššího patra hotelu, který v Barceloně vlastní. Na to už slyší. Tak kdo by si chtěl kazit pověst hotelu, že?

Jen co se uvelebím v křesle a zapnu počítač, abych zaměstnala svůj mozek při čekání. Otevřou se dveře kanceláře. V nich stojí sám velký, zmuchlaný Lorenzo, který jen co vejde do místnosti mi pije krev

„Tak co se tak neodkladného stalo, že mě vážená komtesa vzbudila uprostřed noci?“

„Můžeš prosím nejdřív zavřít ty dveře? Nepotřebuji, aby to tu slyšela celá firma.“ Asi poznal, že nejsem ve své kůži, jelikož bez námitek uposlechne.
„Jak si přeje madam.“ Zavře dveře a automaticky se zhroutí na gauč, který stojí vedle dveří
„Tak povídej. Vypadáš jako by si nespala.“ Uchechtne se.

„Taky, že jsem nespala, Lorenzo.“

„To jsme dva Bells. Tak poslouchám.“ Rozváže si kravatu a natáhne si nohy. Podle mého názoru, kdyby to bylo možné, pověsí si ty své pařáty na strop.

Na pobídnutí jeho ruky se zvednu od stolu a přejdu k oknu, kde se opřu o topení. „Máme problém. Teda já.“ Odrazím se od topení a začnu pochodovat po kanceláři. „Něco se včera přihodila. Já ani nevím, jak se to stalo. Tohle prostě ovlivní všechno. Jak práci, tak přátelství nás všech.“ Při chůzi se podívám na něj a zaregistruju, že se usmívá jak sluníčko. „Proč se mi směješ?“ Stoupnu si nad něj a dám ruce v bok.