PROTOŽE TĚ...MILUJU!

18 LHÁT NEBO ŘÍCT PRAVDU?

"MŮŽETE MILOVAT, MŮŽETE CÍTIT, ALE MINULOST VÁS STEJNĚ DOSTIHNĚ"

V minulém díle jste četli:

„Tak snad na mě počkáš!" Dá ruce v bok. „Bello, já ti fakt nerozumím. Víš, že už není tolik času. Já tě potřebuju. Teda ten projekt. Víš sama, že ten projekt musím mít do zítřka hotoví." Zmateně si svou rukou prohrábne vlasy.
„Já přece neřekla, že na to kašlu. Potřebuju se trochu uklidnit." Vezmu si do ruky kabelku.
„To já taky, ale snad se nemá cenu tady dohadovat. No tak!"
„Ne to nemá. Ale podle mě, nic jiného neumíme. Tak se na nás podívej." Povzdechnu si nad tou naší situací. „Není ani den klidu. Jen když se vidíme, začneme se dohadovat."
„Jo, to máš pravdu. Prostě jsme takový. Ty si strašně útočná a hlavně tvrdohlavá. A mě vždycky tak vyprovokuješ, že..." Spolkne slova. „Udělal bych to teď jinak. Počkej minutu. Seberu věci a pojedeme s úsměvem pěkně spolu výtahem do garáže a já tě odvezu. A doděláme to." Když stále nic neříkám, dodá ke mně. „Je přece zbytečný, abys jela taxíkem. Vždyť ani ne za hodinu stejně k tobě přijedu autem."
Na jeho slovech něco bylo, proto rezignuji. „Ok. Chceš s ničím pomoct."
„Ne, ne. Super. Takhle se mi to líbí." Usměje se na mě a zmizí na balkon.

Nyní:

Nálada se mi razantně zlepší ihned, co zaparkujeme u mě před bytem. Z Lucasových očích totiž vyčtu, že ho čtvrť ve které bydlím zaujala natolik, že není schopný ani slova. Potvrdí mi to už jen tím, co vystoupí z auta a s tváří plnou úžasu se rozhlíží kolem dokola.

Neptám se a kopíruji jeho tah. Vyhrabu se z auta, zavřu za sebou dveře což ho nejspíš probere. Obdaří mě totiž tím svým typickým hlubokým káravým pohledem jenž jsem už od něj schytala několikrát. Než abych opět poslouchala jeho typické kárání ujmu se slova. „Pardon! Ale je to jen autu." Nezapomenu protočit očima.

„Jen auto?" Nadechne se jako bych mu vzala veškerý jeho kyslík.

„No a ne? Dopravní prostředek. Víš vůz, který tě má dopravit z bodu A do bodu B." Ukážu na jeho auto prstem.

„Taylorová, Taylorová! To snad neznamená, že s těmi dveřmi musíš tak třískat." Přejde k mé straně dveří a otevře je. „Sleduj a uč se!" Přikáže a s lehkostí je zavře. „To, že ty neumíš zavírat dveře, za to to auto nemusí trpět."

„Vy chlapy a auta." Zašklebím se na něj a raději si to začnu směřovat ke schodům. „Jdeme?" Otočím se na něj, když zjistím, že stále stojí na stejném místě. „Nebo ses rozhodl pokračovat s přednáškou?"

„Wau!" Sundá si sluneční brýle a zandá si je do kapsy u košile. „Tak tohle jsem opravdu nečekal."
Překvapuje mě jeho údiv. Jasný. Na tuhle reakci bych měla být zvyklá. Podstatě kohokoliv jsem zavedla k sobě domů, byl tady z toho místa na větvi, ale zrovna od něj jsem takovou reakci nečekala. „Líbí?"

„Hmm." Zadumaně si promne strniště.

„Co si jako čekal?" Nedám mu prostor a zeptám se ho.

„Popravdě?" Uchechtne se a pokračuje svými kroky za mnou. „Nějaký městský byt, uprostřed centra. Nekončící smog, ruch a plno pospíchajících lidí?"

Zastavím se a otočím se na něj, jako bych slyšela špatně. Což nejspíš Lucase přiměje na moment zaváhat v chůzi. „Ale jako bydlet u pláže?" Ukáže rukou na moře. „Naše společnost umí být opravdu štědrá."

„Jo, musím uznat, že když jsem to poprvé viděla, také jsem nevěřila vlastním očím." Dojdu k hlavním dveřím, které hned otvírám.