Můj Táta YouTuber

17. kapitola-2. turnus

Dnes. Dnes přijedou děti z druhého turnusu a děti z prvního turnusu odjíždějí. Sláva! Ty holky mi nebyly moc sympatický.

Stejně jako minulý týden jsem se koukla do papíru, kde byli účastníci tentokrát v pořadí již druhého turnusu.

Zase nikdo. Nikoho jsem podle jména nepoznala. Ale nestěžuju si. Dokonce mi to vyhovuje. No, i když po té zkušenosti s těma vlezlýma holkama.
Tentokrát jsem ale na děcka nečekala u stolu, ale šla jsem si zaskákat do lesa.

,,Lossie! Kde seš?" Začli na mě volat nějaké hlasy po půl hodině strávené v korunách stromů.
,,Tady!" Zakřičela jsem na zpátek a zamávala. Až teď jsem si všimla, že to byl Jay.

,,Tak už pojď. Už tu jsou děti." Zavolal někam do korun a já se začala škrábat ze stromu. Když jsem byla metr nad zemí, pustila jsem se ho a sjela na zem, při čemž jsem si odřekla oba lokty a koleno. Nechala jsem to plavat.

Ani to nebolelo, ale Jay se na mě podíval, jako kdybych se vraždila.
,,Bože můj, co to zase děláš?" Zděšeně zakřičel a začal mě brát do náruče.
,,Klid, prosimtě." Zasmála jsem se a vytrhla se mu z náruče a nasupeně jsem odpochodovala na prostranství táboru.

Tam už byly všechny děti a koukali na mě podobně, jako Jay. Máma mě hned vzala na ošetřovnu a vydenzifikovala mi rány a dala na ně náplastě.

Potom jsem odešla za děckama a věnovala se jim. Tyhle děti byly tak stokrát lepší než ty z prvního turnusu. Dobře se s nima povídalo a skákalo parkour i freerun.

Já jsem měla za úkol děti rozdělit na chatky. Bylo tady 23 holek a 27 kluků. Takže je rozdělím tak, že na dvou chatkách budou holky nebo kluci po třech.

Zbytek budou dvojice, jen kdyby někdo moc chtěl být s někým a bylo by jich víc než 2, tak si to rozmyslím a z 90% je nechám.

,, Dobře, tady máte papír s rozdělením do pokojů!" Zavolala jsem na děcka, který skákali parkour. Ty se rozeběhli pro ten papír a někdo si ho vzal. Konečně jsem se mohla projít do toho blbýho lesa.

Jenže jsem tam nešla sama. Někdo šel za mnou. Sice byl potichu, jak myška, ale já ho i tak slyšela.
,,Jestli mě chceš sledovat, tak nemám zájem." Řekla jsem bez toho, aniž bych se otočila.
,, Promiň." Posmutněl. Okej, je to kluk. Dobrý vědět.

,,V pohodě." Otočila jsem se. Černé rozcuchané vlasy, pronikavě zelené oči a velký úsměv. Z toho jsem se musela usmát.
,, Přijel si na TaryCamp?" Zeptala jsem se. No né asi.

,,Jo." Jednoslabičně mi odpověděl. Jen jsem přikývla. Neměla jsem mu co říct. Sedla jsem si na zem a opřela se o starý strom. Tady jsem minulý týden byla často. Četla jsem si tu knížky, poslouchala písničky a koukala na západy a východy slunce.

On si sedl vedle mě. Byl ode mně v dostatečné vzdálenosti, protože kdyby byl blíž, odsunula bych se, a to se mi dělat nechce, protože jsem se dobře usadila. No, jak jen to na zem jde.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se.
,,Patrik." Odpověděl.
,,Hezký jméno." Pousmála jsem se.
On moje jméno věděl, takže se neptal.

,,Díky." Ušklíbl se. Jelikož jsem si s sebou vzala knihu, nalistovala jsem stránku na které jsem minule skončila a začala číst. Patrik mi koukl přes rameno a četl se mnou.

Trošku mi to vadilo, ale přežila jsem to. Za chvíli se odtáhl a koukal na západ slunce. Chtěla jsem si číst, ale jeho přítomnost mi z nějakého důvodu nedovolovala si číst knížku od Jáchyma. Povzdechla jsem si. Knihu jsem zase zavřela a společně s Patrikem jsme koukali na západ slunce.

Tenhle kluk se mi líbí. Jako kamarád. Neptá se na zbytečný otázky, neotravuje. Kéž by byli všichni fanoušci takovýhle. Haha, Lossie, sni dál.

,,Odkud seš?" Prolomila jsem snad pětiminutové ticho.
,,Z Říčan." Obyčejně odpověděl.
,,Hm." Zamumlala jsem.
,,Ale nikdy jsem tě tam neviděl." Zasmál se. Usmála jsem se. Neměla jsem mu co říct.