BLUE [BTS]

~

Kim Taehyeong! Kim Taehyeong! Kim Taehyeong!

Stadion praskal ve švech. Záplava drobných světýlek jej oslepovala. Noční vzduch naplnily tisíce ochraptělých hlasů, které neúnavně dokola a dokola skandovaly jedno jméno.

Jeho jméno.

Kim Taehyeong! Kim Taehyeong! Kim Taehyeong!

Věnoval jim široký úsměv. Někde nad ním visí obrovské plátno, kam jeho radost v přímém přenosu vysílají kamery. Ohlušující pokřik nabral na síle, když se jeho zuby zableskly na obrazovce.

Hřbetem ruky si setřel pot z čela; teď už se nemusí strachovat, aby omylem nezničil těžkou práci maskérů. Koncert se chýlil ke konci, což kromě propocené košile a pocitu únavy odkazoval i nepřestávající skandování.

Kim Taehyeong! Kim Taehyeong! Kim Taehyeong!

Kim Taehyeong měl co dělat, aby vydržel stát vzpřímeně. Nohy se mu třásly v kolenou a tváře mu hořely. Jeho fanoušci jej však přinutili k úsměvu. Bylo těžké nemít radost, když vaše jméno provolává stadion plný lidí.

Jin se objevil vedle něj a vrazil mu do ruky lahev s vodou. Taehyeong ji vděčně přijmul a napil se. Voda mu stékala stejnou měrou do krku i po bradě.

„Díky," dostal ze sebe nakonec a poněkud nemotorně se uklonil davu. „Děkujeme vám všem!"

Kim Taehyeong! Kim Taehyeong! Kim Taehyeong!

Do mysli se mu vkradl pocit, že by snad měl něco říct, poděkovat za zážitek, jehož se mu dnes dostalo, pronést pár inspirativních slov, podělit se o zábavnou historku... něco na ten způsob.

Místo toho se však znovu usmál, zapózoval pro kameru a poslal do davu vzdušný polibek. Na slova byl moc unavený.

Ať mluví Namjun hyeong, pomyslel si. Jen co ustane to šílené skandování...

Na okamžik se mu zatemnilo před očima. Vrávoravě postoupil dopředu, nohou zavadil o svou nohavici a na chvíli ztratil pevnou půdu pod nohama.

Jimin stál nejblíž a pohotově Taehyeonga zachytil, než stihl spadnout. Celé to netrvalo ani dvě vteřiny, ale očím fanoušků ten incident neunikl.

Jimin ustaraně pozoroval svého kamaráda. „Všechno v pohodě?" naznačil rty, aniž by ho pustil.

Taehyeong automaticky přikývl a okamžitě toho zalitoval, protože se mu opět zamotala hlava. Aby zamaskoval předchozí klopýtnutí, s úsilím nahodil úsměv na tvář.

Křik davu se pozměnil. Kim Taehyeong! Park Jimin! provolávali tentokrát.

Kim Taehyeong! Park Jimin!

Křik se mu zarýval do mozku. Hluk, vedro, vyčerpání; bylo toho na něj moc. Koutkem oka zahlédl Seokjina, jak Namjunovi pohledem naznačuje, aby si pospíšil.

Trochu omámeně si uvědomil, že ho Jimin ještě pořád drží za předloktí. „Už jen chviličku," sliboval tiše. Další přikývnutí. Další lítost.

Matně vnímal leaderovu řeč, když hovořil k nadšenému davu, jehož křik k němu teď doléhal jakoby z dálky. Jiminův stisk zesílil a Taehyeong se nutil usmívat a mávat.

Kim Taehyeong! Kim Taehyeong! rezonoval mu v hlavě pokřik.

Úsměv a mávat.

„Vydrž, Tae."

Úsměv.

Kim Taehyeong!

Mávat.

„Dobrou noc, army! Byli jste skvělé publikum!"

Úsměv.

„Pojď, Tae. Jdeme."

Mávat.

„Tae?"

„Položte ho na zem."

„Doneste někdo ručník, honem!"

Úsměv.

„Taehyeongu? Slyšíš nás?"

„Sundejte mu boty."

„Tae?"

Úsměv.

...

...

...

„Můžeš přestat mávat, Tae."