BLUE [BTS]

e

Taehyeongovy rty chutnaly po alkoholu. Neměl však čas si naplno uvědomit, co cítí, neboť druhý se od něj vzápětí překvapeně odtáhl.

„Co to děláš?" vyhrkl ze sebe Tae, a když si uvědomil, že stojí ve dveřích a kdokoliv je může každou chvílí spatřit, popadl ho za zápěstí a zatáhl jej dovnitř.

Ignoroval jeho otázku. Místo toho k němu popošel blíž; tak akorát, aby cítil jeho dech na své kůži.

„Udělám to, Tae," sliboval, zatímco se lísal k jeho tělu. „Cokoliv budou chtít."

Taehyeong ho prudce odstrčil k sobě na postel. Jimin se rozplácl na matraci, až pod ním pružiny zaskřípaly.

„Tae, prosím," zkoušel to znovu. „Miluju tě."

Pokoušel se zvednout, ale snahu mu překazila jedna z přikrývek. Zamotal se do jejích záhybů a v opojení nebyl s to najít cestu ven.

Taehyeong se mu nepokusil pomoct. Prkenně se usadil naproti němu, zády se opřel o studenou stěnu a nechal Jimina zápolit s dekami a polštáři.

„Záleží mi na tobě," promluvil hlubokým hlasem, „ale nemiluju tě."

„Prosím," nevzdával se Jimin, ještě stále v přikrývkovém vězení. Nesměl se vzdát. Došel přece tak daleko...

„Prosím, nech mě, ať ti to dokážu! Já vím, co se říká, jasné? Četl jsem to, fajn?"

Samozřejmě, že četl. Celou tu dobu jen nečinně sledoval, co mezi ním a Taehyeongem vzniká, skrz cizí oči pozoroval narůstající náklonnost mezi nimi dvěma.

Myslel si, že to nechce. Odmítal nazvat ten pocit láskou. Ale co jiného to mohlo být?

Teď už to ví.

Musí mu to dokázat.

Zápolil s knoflíčky u své košile. Kdyby ji tak ze sebe dostal...

„Miluju tě, Tae." Další knoflíček.

„Udělám pro tebe cokoliv, nemůžu bez tebe být." Vyvlékl paži z rukávu. „Sám jsi to říkal, ne? Červená a modrá se doplňují."

„Taehyeongu," vydechl, „nech mě, abych tě miloval."

Jenomže druhý odmítavě vrtěl hlavou. „Minnie..." začal, ale Jimin ho nenechal domluvit. Ruce se nekontrolovatelně třásly. Uslzené potůčky brázdily jeho jindy jemnou, krásnou tvář, když vyslovil svou otázku:

„Proč to nestačí? Proč to nemůže být láska?"

Než Taehyeong stihl odpovědět, Jimin se vymotal ze své košile. „Dokážu ti to," sliboval. Přesunul ruce k zipu u kalhot.

„Hned teď."

Bez varování se vrhl proti sedícímu Taehyeongovi. Rty se snažil dosáhnout k jeho krku. Prsty zajel do tmavých vlasů, hruď přitiskl k té jeho. „Miluju tě," opakoval. Nastavil rozkrok Taemu do klína. „Miluju tě."

Taehyeongovy paže nemilosrdně odstrčily Jimina na zem. „Přestaň!" zavelel razným hlasem. „Není to láska, jakou si přeješ."

Zvedl se z podlahy. Jimin se pokusil natáhnout k němu ruku jako chudák v žádosti o slitování. Ale Taehyeong odcházel pryč.

„Prosím," vydechl téměř neslyšně.

Zastavil se.

Jimin to nemohl vědět, ale Taehyeongovi se za ten krátký okamžik hlavou prohnaly vzpomínky na jejich společná dobrodružství. Dny strávené neúnavným cvičením, dny, kdy společně pochybovali o vlastních osudech.

Jimin, Taehyeong, a pozdní noční konverzace o všem a přitom o ničem.

Jimin spící v jeho objetí.

Jimin v rozkošné modré kombinéze.

„Je mi líto, Minnie." Myslel to upřímně, ale následující slova nebolela Jimina o nic míň.

„Fialová prostě není pro nás."

A pak odešel. Opustil místnost a nechal napůl vysvlečeného, ubrečeného Jimina napospas samotě.

„Taehyeongu!"

Nevrátil se.