BLUE [BTS]

y

Bezcílně bloumal po prázdných chodbách luxusního sídla, do kterého se teprve nedávno nastěhovali. Nablýskanou novotu by však bez váhání vyměnil za jejich starý dům, kdyby to mělo znamenat, že všechno bude zase v pořádku.

Seokjinova kuchyně s pánvičkami podřenými častým používáním... nebo snad obkládání s uvolněnou dlaždičkou v koupelně, vonící po Jeonggukově drahém mýdle...

Zbrusu nový, cize páchnoucí dům, dráždil Jiminovy smysly k nepříčetnosti.

Ráno se probudil sám, v cizím pokoji, a nahý. Připadal si jako v těch filmech, kde hlavní postava ze záhadného důvodu zmizí z povrchu zemského a když konečně procitne, není schopna si na nic vzpomenout.

Jimin si pamatoval všechno.

Neobtěžoval se s oblékáním. Nebyl tu nikdo, kdo by jej mohl spatřit. Hoseok a Jeongguk pobývali mimo město a užívali si vzácných chvil, které mohli strávit se svými rodinami. Po Seokjinovi, Namjunovi a Yungim se slehla zem – Jimin usoudil, že nejspíš budou ve studiu pracovat na nové melodii nebo něčem podobném.

A samozřejmě nenarazil ani na Taehyeonga.

Dal si tu práci nadvakrát se ujistit, že jeho nejlepší kamarád je definitivně a nezvratně pryč, než se odvážil vůbec vystrčit nos z pokoje.

Ostatně ani pro to nemusel vynaložit velké úsilí. Když ze zvyku otevřel Instagram, hned na něj vyskočil příspěvek z Taehyeongova soukromého účtu, který přidal krátce před pátou ráno.

Nemohl se na něho ani podívat. Vzpomínky na předešlou noc mu bez obalu připomínaly, čeho se dopustil.

Bylo mu ze sebe zle.

Stále oblečený jen ve spodním prádle se stočil do klubíčka na nové luxusní sedačce. Už se nesnažil vzdorovat tíživému pocitu, který se mu uhnízdil na hrudi. Aniž by vydal hlásku, nechal slzy volně stékat po tvářích.

Taehyeong byl pryč.

Vmin byl pryč.

A Jimin zůstal sám.

Slané kapičky pomalu zformovaly slzavý vodopád, jež ústil v drobný rybníček na naleštěné podlaze. Co udělal špatně?

Vždycky si myslel, že bezpečně pozná lásku, až se vetře do jeho srdce. Ten překrásný cit, který z něj udělá někoho výjimečného. Leda tak ve snu, nepřestával posmrkovat. Poznal kulový, a přitom měl odpověď celou dobu nastrčenou pod nosem. Jak je možné, že si jeho lásky všimli obyčejní lidé, kteří jej nikdy osobně nepotkali, a ne on sám?

Musel to vyslovit nahlas, musel se vyzpovídat; on, Park Jimin, se zamiloval do svého nejlepšího kamaráda.

A ten jeho city neopětoval.