BLUE [BTS]

~

„Víte, co znamená fialová barva?"

Mikrofon se zlehka otíral o jeho rty, sotva natolik, aby pocítil jeho přítomnost.

Pohledy všech přítomných jej fixovaly, jako už tolikrát předtím. Ostatní členové z respektu k němu ustoupili pár kroků vzad. Světlo hlavního reflektoru se teď soustředilo pouze na jeho maličkost.

Stalo se toho spoustu. Minuly dny, na které bude po letech vzpomínat s úsměvem na tváři a nepřítomným pohledem, kdy se sám vrátí na místa dávno ztracená a zapomenutá.

Minuly i dny, které jej znenadání praštily do břicha takovou silou, až bezmocně zápasil o každý nádech, a přinesly ztráty, jež roztříštily jeho srdce na milion drobounkých úlomků, které teprve čekaly na slepení.

Nejspíš je už nikdy nesloží. Může je lepit, skládat a přerovnávat, ale už nikdy nebudou takové, jako prvně.

Snad ani nemají být.

Mohl by o tom povídat. O ztrátách a nálezech, o špatných volbách, o lítosti i očekávání, o všech těch událostech a chvilkách na cestě životem.

Ale byla tu jedna věc, jedna myšlenka, kterou potřeboval sdělit nutněji.

„Fialová je poslední barvou duhy," pokračoval. Nalevo od něj se Namjun široce zubil, když mu došlo, kam Taehyeong míří.

Po očku mrkl na Jimina; nejlepšího přítele, spřízněnou duši, svou překrásnou, jedinečnou modrou barvu – tak příšerně kontrastující s jím samotným, až nakonec neodmyslitelně patřili k sobě.

S touto myšlenkou v srdci nahlas oznámil davu: „Fialová znamená 'věřím ti a miluji tě'."

Někde za ním, mimo zorné pole, se Jimin marně snažil ukrýt tvář za dlouhými rukávy své mikiny. Nemusel se otáčet. Nikdy si nebyl jistější.

Věnoval krátký okamžik tomu, aby jim pohlédl do tváří. Nezvratně si vryl do paměti Hobiho s Ggukem a jejich rozpustilé pošťuchování, Yungiho pomalu tající barikády, Jinovy vzdušné polibky, Namjunův hrdý úsměv, a tisíce neznámých tváří, které s napětím hltaly každé jeho slovo.

Sám si dovolil pousmát se, než pokračoval: „To jsem si teď vymyslel," přiznal se a vyvolal tím vlnu pobavených uchechtnutí.

Ale to, že si něco vymyslel, ještě neznamenalo, že to není pravda.

„I purple you!" zvolal z plných plic. Jeho slova zazněla stadionem, než je pohltila ozvěna tisíců hlasů provolávající nesourodé odpovědi. Nechal je, vyschlá hrdla cizinců, vzdálených příbuzných, starých známých, příležitostných přátel, kamarádů, milenců, těch nejbližších; nechal je křičet, plakat a smát se, protože to bylo to jediné, co mohl udělat.

Věnoval ta slova všem, kteří stále ještě zápasili a pátrali po té správné cestě. Věnoval je chlapcům stojícím vedle něj, těm, jimž bez mrknutí oka svěřil vlastní život. Věnoval je sobě.

Ale ve své nejhlubší podstatě, v tom nejsyrovějším významu, patřila jen jediné osobě na světě.

Zpod řas se na svět vyklubaly slané kapičky; slzy, jež v sobě tak dlouho násilím věznil.

Poprvé za dlouhou dobu se nefalšovaně, upřímně rozplakal.

Bolelo to. Tak příšerně, odporně, nádherně.

Koutkem oka ještě stihl zachytit rozmazaný pohyb, než mu drobná postava nejlepšího přítele přistála na zádech a uvěznila jej v pevném objetí.

Zítra bude dobrý den. Anebo naopak. Tak či tak, ať už přijde cokoliv, zvládnou to.

Společně.

V tom okamžiku věděl, že není sám. Nikdy nebude.