Babysitting

01. Srážka na schodišti

Další. Za tenhle měsíc už třetí ztracený, nebo tedy lépe řečeno ukradený, rukavice. Že jí to za to stojí. To, že mě ještě nikdy neporazila a není se s tím schopná srovnat, není můj zkurvenej problém.
Zabouchnula jsem dvířka od své skříňky ve sportovních šatnách, tašku plnou špinavých a smradlavých věcí si přehodila přes rameno a vydala se co nejrychlejší chůzí na autobusovou zastávku.
„Müllerová," křikla po mně ta sketa Alison. „Polib si," vztyčila jsem prostředníček, aniž bych jí věnovala jediný pohled.

Běžela jsem ze schodů s taškou s teď už čistým oblečením do práce, co nejrychleji, abych stihla dřívější autobus a mohla si alespoň o půl hodiny přivydělat.
„Ježiš, promiň," nevšimla jsem si blondýnky, která se najednou objevila naproti mně na schodišti a drkla do ní tak, že jí spadla taška s nákupem na zem a klučina držejíce jí za ruku se lekl.
Okamžitě jsem se sklonila k tašce, posbírala vypadlé potraviny a zvedla oči k osobě stojící zaraženě nade mnou.

Byla krásná. Starší. Ale krásná. Dlouhé blonďaté vlasy svázané v drdolu, modré oči s dlouhými řasami a plné rty, které její celkové kráse v obličeji dodávaly ten správný ráz. Hodna obrazu.
Okamžitě jsem se probrala z vteřinového transu a nervózně se usmála.

„Nic se neděje," usmála se nazpátek a chtěla si převzít ode mě její tašku. „Snad jsem ti teď nezpůsobila trauma," ušklíbla jsem se s úsměvem a bylo mi  jasný, že autobus nestihnu. „Jsem zvyklá na horší věci," prohodila.

„A co ty, kámo, dobrý?" sklonila jsem se k jejímu bráchovi, který se na mě po oslovení „kámo" zazubil a stručně odpověděl: „Jasně."

Ještě jsem je tady nikdy nepotkala a jsem si jistá, že to není velikostí tohoto paneláku. Čtyři patra po čtyřech bytech není extra velká kapacita. Slyšela jsem jenom něco od rodičů, že se sem před pár dny přestěhovala nějaká chudák ženská samoživitelka s dítětem. Ovšem takové věci jdou mimo mě. Co se mě netýká, nemám za potřebí řešit.

„A dáš mi teď tu tašku?" Zasmála se. Jo. Jasně. „Ne." „Ne?" Pozvedla obočí. „Jako odškodnění nabízím její odnesení."
„Mimochodem, já jsem Sue," pousmála jsem se vzápětí.
„Ray." „A tvůj brácha?" Nechtěla jsem ho opomenout. Děcka si tohle dokážou brát.
„Ehm, syn... Patrik," vyrazila mi dech.

„Ehm, promiň-te? Tohle mě úplně nenapadlo," zaskočeně jsem ze sebe dostala. Vždyť jí nemůže být víc jak 23. Odmlčela jsem se.
„Tak já Vám s tím teda pomůžu."
„Prosím tě, hlavně mi nevykej, zas tak stará nejsem," uchechtla se. „Jo, jasně, pardon."

„Budu už muset běžet, nashle, ahoj," po tom, co jsem se koukla na hodinky a zjistila, že mám tři minuty do odjezdu, jsem vystřelila po donesení tašky před jejich dveře a pár prohozených větách z baráku.