Babysitting

15. Zápas

Potřebuju mít čistou hlavu. To se mi absolutně nedaří.
„Sue, co je?" Pospíchali jsme do haly, kde se dnešní kompetice odehrávala. „Nic. V pohodě. Ještě jednou díky, že tady můžu být, trenére," kývla jsem na něj. „Nikoho lepšího bychom tady mít nemohli," řekl se značným sebezapřením. Zakládá si na tom, že nikoho nechválí.

„Ale teď se padej se rozcvičit s Alison, čeká tam v rohu," pokynul rukou.

„Vyser se na to, Müllerová!" Udělala pár výpadů proti mě. „Nejsi ve formě," dala mi ránu. „Drž hubu, Alison," oplatila jsem ji to dvojnásobně. Ale měla pravdu. Ta absence tréninků byla znát. I spánku, jelikož toho se mi na dnešek moc nedostalo. Nemohla jsem vůbec usnout. Musela jsem pořád myslet na to, co se stalo. Na její dotyky na mém krku a hlavu položeném na mém rameni.

Z těchhle myšlenek mě probrala obrovská rána. „Kurva!" Složila jsem se na zem, ale hned jsem vstala.
„Posereš to a zkazíš reputaci všech na naší škole! To chceš?! Nech tam jít mě, Müllerová!" Pustila se do mě. „Ani náhodou."

Už bylo po všem. Byla jsem ze sebe zklamaná. Postoupila jsem, ale byla jsem na třetím místě. Ze tří postupujících. Celkem tady bylo zastoupených 15 škol.

Poslední dvě kola jsem už nemohla. Měla jsem pocit, že se dusím a každou chvíli se vypnu, ale vydržela jsem to. Teď tady v šatně jen sedím a koukám tupě do zdi. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava a tlukot srdce mi ohlušuje bubínky.

„Hej!" Mávla mi před obličejem převlečená Alison. „Co? Co je?" Byla jsem zmatená. „Mluvím tady na tebe asi už minutu. Co ti kurva je, Müllerová?!"
To kdybych věděla.
„To není tvoje starost," zvedla jsem se z lavičky, přičemž se mi zamotala hlava. Alison mě chytla. „Mám zavolat Bachaře?" zeptala se mě náhle se starostí v hlase. „Nestarej se o mně, sakra!" řekla jsem hořce.

„Víš co?! Polib si prdel! Ať tě příště oživuje někdo jinej," bouchla dveřmi.

Tak to byla ona?

Sbalila jsem si pomalu věci a šla za Bachařem. „No kde jsi, Sue?" „Omlouvám se, zdržela jsem se," pokrčila jsem rameny.

Celou cestu autem jsem poslouchala výčitky a kritiku z dnešních zápasů.
Byla jsem fakt ráda, když jsem vystoupila z auta před školu, kde na mě čekala Emily s Markem.

„Tak co?" Zeptali se natěšeně hned po tom, co mě pustili z obětí.

„Na hovno. Jsem třetí. Úplně jsem to posrala," odfrkla jsem si.
Protočili oči. „Hlavně, že jsi postoupila, ne? Kdy je další kolo?" Zeptal se Mike.
„Až za měsíc." Díky bohu.

„Tak teď to půjdeme oslavit. U Ontella už čeká Jackson s Paige.".

Na to nemám v žádném případě náladu, ale neprostestovala jsem.

Nakonec jsem si společnost svých přátel užila. Celou dobu padaly takové hlášky, jako už dlouho ne.

Po příchodu domů jsem padla do postele a naprosto vytuhla.

Pocítila jsem třesot. Co to kurva je?!
„Uh," cukla jsem sebou a otevřela oči dokořán. Nade mnou stála Ella. „Co sakra blbneš?" Řekla jsem nevrle. „Nereagoval jsi. Měla jsem strach, že..." Byla rozrušená. „Ale prosím tě," pohladila jsem ji a stáhla si ji do objetí. „Tomu se říká spánek," ušklíbla jsem se vzápětí. „A co tady vlastně děláš - ve tři ráno?" Zamračila jsem se. „Chtěla jsem si půjčit nabíječku, máš ji rychlejší," nevinně pokrčila rameny.

„Proč ještě nespíš, hm?" Posadila jsem se na posteli vedle ní. „Nemůžu usnout. Slyším, jak nad námi na sebe křičí a samý rány," řekla smutně. „Počkej, vždyť nad námi bydlí Kollinsovi, ty na sebe rozhodně nekřičí, maximálně tak, když si ztiší naslouchátko-" V tom mi to došlo. Zvuky a hluk se v tomhle domě šíleně nese. Když si naši sousedi pouští nahlas hudbu tak nejenom, že to je slyšet k nám, ale i do 4. v bytě Ray.

Vystartovala jsem z našeho bytu a schody nahoru vyběhla po dvou  nejrychleji ve svém životě.
Trefa. Už ve třetím patře bylo patrné, že to jde z bytu Ray.

Zabušila jsem na dveře. Ticho. Znova jsem do nich několikrát udeřila.
Otevřel mi ten její bývalý frajer v pomuchlané košili, na které byly vidět malé stopy krve, s arogantním výrazem. Agresivita z něj sršila.
„Co se tady kurva děje?" Zamračila jsem se. „Do toho ti je hovno! Jdi spát, holčičko," chtěl mi zabouchnout dveře před nosem, ale já jsem je zastavila nohou, přičemž jsem se do nich opřela, až ho praštily. Dostala jsem se dovnitř. „Ty kurvo!" Rozeřval se na mě. „Okamžitě vypadni z tohohle bytu!" Chytl mě pod krkem. Jak chceš hajzle. Tohle je sebeobrana.

Rukou jsem mu vrazila do krku a strhla ze sebe jeho pracku, načež bolestivě sykl. Uštědřila jsem mu ještě několik ran. O dvě se pokusil on. Neúspěšně. Kopla jsem jej do břicha a v jeho předklonu ho dorazila na zem.

Šla jsem se rychle podívat dál. Vypadalo to tady jako po demoliční jednotce. Střepy, rozbité a rozházené věci. Ray ani Patrika jsem nikde neviděla. „Ray, jsi tady? Jsi v pořádku?" Křikla jsem do útrob bytu. Za dveřmi od koupelny jsem uviděla stín, museli se tam zamknout. Uslyšela jsem za sebou pohyb.
Otočila jsem se a ranou mu dala přes hubu. Zavrávolal. „Ty děvko!" Rozeběhl se proti mě, já však uhnula a srazila ho k zemi. Klekla jsem si nad něj a zkroutila mu za zády zápěstí. Řval bolestí. „Ještě jednou se Ray nebo Patrika dotkneš a nebudeš mít zlomený jen zápěstí. Nepostavíš se už na nohy. Jasný?" Kňoural bolestí. „Jasný?!"
„Jo, kurva! Pusť mě!" Slezla jsem z něho, ale stále jsem jej držela za zkroucený zápěstí. Doprovodila jsem ho ke dveřím, ze kterých jsem ho vykopla a hodila po něm jeho sako, který jsem cestou sebrala ze židle. Se slovy „Čekej předvolání na policii, ubožáku." Jsem zabouchla dveře. Ten už se nevrátí.

Pomalu jsem přišla ke dveřím koupelny, na které jsem následně opatrně zaklepala. „Už je pryč." Dveře se otevřely.

Naskytl se mi hrozný pohled. Ray s několika podlitinami a tržnými ranami na těle spolecně s Patrikem, který na tom nebyl moc lépe. Plakal a držel se za ruku.

„Už je to dobrý," řekla jsem potichu a podívala se Ray do očí. Lehce jsem ji pohladila po ruce. Třásla se.
Přitáhla jsem si ji do krátkého, lehkého, ale vřelého obětí.

„Můžu se podívat na Páťu?" Ani to nebyla otázka. Sklonila jsem se k Patrikovi. To nevypadá dobře. Bude to mít nejspíš zlomený.

„Ray, měli bychom do nemocnice. Patrik to má patrně zlomené," podívala jsem se na ni. Vypadalo to, že je z toho největšího šoku už pryč. Přikývla. „Vzbudím tátu, odveze vás tam. Nebo mám zavolat policii?"
„Ne, Sue. Bez policie, prosím." Přikývla jsem.

I přes nevrlost probuzeného taťky jsme se do nemocnice dostali dost rychle. Čekali jsme s ním na chodbě, mezitím co Ray byla s Patrikem na rentgenu.

„Mladá dámo, o tomhle bychom si měli vážně promluvit," začal.
„Tati, nech toho," zaprotestovala jsem.
„Ne, nenechám, Sue. Chápej, že jsi moje dcera, na který mi záleží. A i přes to, že jsi skvělá v ringu, nejsi všemohoucí. Co kdyby ti ten hajzl ublížil? Když jsem viděl, co udělal tomu klukovi a jeho mámě, tak.."
Chytla jsem ho za rameno. „Proboha, dělám závodně bojový sport, jaká je šance, že by mě porazil?"
„Sue, ty to nechápeš. Děláš SPORT. Tohle ale se sportem nemá nic společného. V tomhle nejsou žádná pravidla, žádná férovost ani charakter. Mohl na tebe vzít nůž, nebo cokoliv. Tady neexistuje nic jako "prohra a výhra". Měla jsi nás vzbudit, nebo alespoň říct, do čeho jdeš a kde jsi," povzdychl si.

Takhle melancholický většinou nebývá. Znám ho jen samá sranda a přátelská výchova.
„Máš pravdu, tati," uznala jsem. „Omlouvám se."
Objal mne kolem ramen a věnoval mi pusu do vlasů. „Mám tě rád, Sue."