Babysitting

14. Fakty a tanec

Ray's POV

„Ray, proč jsi nám sakra neřekla, že je ta holka taková kočka a ještě k tomu zábavná, chytrá, a hodná? Ty nám snad něco tajíš...," Ušklíbl se Brad s plnou podporou Amandy.

„Co to meleš," ohradila jsem se.

„Ale prosím tě, zlato, myslíš, že jsme slepý a blbý k tomu? Kdykoliv jsi na mobilu a píšeš si s ní, celá záříš. Tak, jak jsme to u tebe už dlouho neviděli," přisadila si. „To je pravda, Ray," potvrdila nevinně Linsey.

„Jak můžete vědět, s kým si píšu? Hm? Nepíšu si jenom se Sue, ale i s Petrem, Dereckem a jedním klukem ze třetího," propálila jsem je pohledem.

„Co myslíš, Brade, to bude určitě ten kluk, ze třetího, jehož jméno si ani nepamatuje. Jak my jsme jen hloupí a bezohlední," teatrálně povzdychla Amanda.

„Nene, to bude určitě naše zlatíčko, Dereck. Ten Dereck, který ji akorát ponižoval a pro ránu nešel daleko. To je ten pravý," přisadil si.

„Zasnoubený Peter by to náhodou mohl být," dala tomu korunu Linsey.

„Běžte někam."

Jsou fakt otravní. Ale nemýlí se..
Mají pravdu. Asi. Teda ne asi. Sakra. Sama se v sobě nevyznám. Nikdy předtím se mi nelíbila HOLKA. Ale tohle je tak jiný.
Každým dnem od našeho setkání vedu boj sama se sebou.

Nechci to cítit, ale děje se to.
Pokaždé, když přijdu domů a tam je vidím s Patrikem, jak se smějí, dělají blbosti, nebo jak ho dokáže dokopat i k povinnostem, s čímž jsem měla i já sama problémy. Jak ho učí nové věci, učí i mě. Pokaždé, když se bavíme o všem a o ničem zároveň, mám znova ten pocit, že se nemusím bát. Ničeho a nikoho. Pokaždé, když se jí podívám do očí, nebo se dotkneme, mnou projede taková energie. Pokaždé to cítím.

Proč? Je to jenom pocit osamocení. Nic jiného v tom být nemůže. Ne. Nemůže.

Měla bych si konečně někoho najít. Někoho normálního. Ve stejné věkové skupině. Vždyť Sue je sedmnáct. Jsme od sebe devět let a už to je šílený. Dost. Musím přestat s těmito myšlenkami a soustředit se radši na práci.

Šla jsem do své kanceláře, kde jsem začala pracovat na zadaném požadavku, ke kterému mne dnes dostala prezentace. Prezentace, kterou bych bez její pomoci nemohla odprezentovat.

Zase. To není možný. Stop.

Po dodělání této práce jsem začala pracovat na již déle rozdělaném kontraktu.
Vyrušilo mne zaklepání na dveře.

„Věděla jsem, že budeš tady."

„Am, teď ne," nezvedla jsem zrak od monitoru.

„Nic neříkám, jen si tady na chvíli sednu," posadila se na jednu ze dvou židlí před mým stolem a začala mne propalovat pohledem.

Vždycky byla moc chytrá a mazaná. Nejlepší intrikářka a manipulátorka, co znám. Zároveň také ale nejlepší kamarádka s dobrým srdcem a loajalitou.

„A počkám, až budeš mít čas," ušklíbla se.

Jako bych to nevěděla.

Ignorovat jsem ji vydržela dobrých patnáct minut, pak už jsem měla ale hotové vše, co jsem zatím mohla pro tuto zakázku udělat.

„No. Co je, Am?"

„Vím, že je to pro tebe nový, Ray. Ale ne vždycky nový znamená špatný," odmlčela se a čekala na moji odezvu. Mlčela jsem.