Babysitting

10. Trénink a bezvědomí

„Další kolo, Müllerová a Bryan," zahlásal Bachař. Už jsem nemohla. Skoro každý měl za sebou dvě dlouhá kola, zatímco tohle bylo už moje čtvrté.
„Běž," popohnal mne Jackson, který mi ukázal, že mi drží palce. Will Bryan byl větší i silnější než já. Většinou trénuju s Jacksonem, Mikem a Troyem, kteří jsou váhou pod 80kg a silou mně přiměření. Will není ani jedno.
„Nebudu tě šetřit, jen proto, že jsi holka Müllerová," ťukli jsme si rukavicemi. „Já tebe taky ne, neboj," ušklíbla jsem se a hned jsem mu jednu vypálila. Zásah.

Ovšem po pár úspěšných ranách jsem dostávala pořádně na frak. Byl dobrý a já extrémně unavená. Dostala jsem další ránu. A dost. Sebrala jsem veškerou vůli, a zbytek svých sil. Vyjela jsem po něm extrémně dynamicky se sestavou kopů a ran, ze kterých nebyl překvapen jen on, ale i já. Mou plánovanou předposlední ranou jsem ho uzemnila. K.O.

Konec zápasu.

Musela jsem se napít a ručníkem ze sebe setřít pot. Celá jsem se třásla. To ten adrenalin. Ale měla jsem zvláštní pocit. Úplně jiný, než normálně.
Pak jsem se posadila zpátky vedle Jackieho. „Už jsem si myslel, že to nedáš," vzal mne kolem ramen. „Díky za důvěru," zasmála jsem se, což mi vyvolalo kašel. „Chceš vodu?" „Ne, dobrý."
Podíval se na mě. „Co je?" Pokrčila jsem obočí. „Nic. Jen, že budeš mít moncla," zatvářil se lítostivě. „O čem to mluvíš? Měla jsem helmu a modřiny se mi moc nedělaj."
„No, ale do hlavy ti šel pěkně. Už se to tady rýsuje," ukázal mi na oční okolí. V tom nás vyrušelo vyvolaní jeho jména.

Poslední zápas dnešního tréninku. A kdo má to štěstí? Ano, správně, zase já. A tentokrát s Alison, takže to je ještě lepší. Už chvíli mě bolela hlava a únava stoupala.
„Pane, tohle je můj pátý match za dnešek, nechcete zvolit někoho jiného?" „Uhádla jsi, nechci," zamračil se na mě. Vydechla jsem a nasadila si helmu. Nechce se mi do toho a to se normálně nestává. „Bojíš se, Müllerová?" Ušklíbla se Alison. Jen jsem mlčela. Mou hlavou projela bolest.

Zaznělo písknutí. Daly jsme se do pohybu. Útočit na ní jako první nemám v plánu. Začala ona. Všechny její rány jsem vykryla a ani o jednu jsem se ještě nepokusila. Jen mne naháněla po ringu.
Vypálila po mě, uhla jsem se. Teď já. Dala jsem jí čtyři rány, ze kterých dvě vykryla. Jednu mi oplatila. Cítila jsem, že není něco dobře. Popoběhla jsem dál od ní, poslední kroky připomínaly spíš klopýtání opilce. Zapřela jsem se o kolena ve svém koutě. „Müllerová, co je?" Zaslechla jsem Bachaře. Vzhlédla jsem k němu, v čemž se mi zatočila hlava, udělalo se mi bílo před očima a projela mnou bolest. Poslední, co si pamatuju byla rána, která mne poslala na zem.

„Co se stalo?" Probudila jsem se v sanitce. Vedle sebe jsem viděla záchranáře, Jacksona a Bachaře. „Slečna už je při vědomí," křikl dopředu ke svým kolegům záchranář, který mi sundal opatrně kyslíkovou masku.

„Po tom, co tě ta kráva poslala k zemi, jsi se přestala hýbat, spadla jsi do bezvědomí a nedýchala jsi. Sue, nedýchala jsi přes minutu," Jackson byl naprosto vyděšený. Stejnětak i Bachař, takže to muselo být nejspíš vážné.
„Slečno, byla jste v bezvědomí přibližně 15 minut do příjezdu sanitky. Jak Vám je?" „Ehm, bolí mě hlava, cítím se unaveně a chce se mi spát," podívala jsem se na něj. Na druhé straně byla tabule s mým tlakem a tepem. Tlak nízký, jak se dalo čekat.
„Vezeme Vás teď do nemocnice, kde Vás ještě pořádně vyšetříme a uděláme Vám testy." Mírně jsem přikývla.

„Měl jste Alison zastavit, kolabovala ještě před tou ranou, která ji dorazila. Je to Vaše chyba, pane," zaslechla jsem Jaksonův hlas a pak se mi zase zamlžilo vidění.

Po příjezdu do nemocnice mne prohlídla a ošetřila poměrně mladá doktorka, která mne poslala na milion vyšetření, ze kterých jsem se nedozvěděla téměř nic. Nic jsem si nepamatovala. Měla jsem úplné okno a kdyby mi Jackson neřekl, co se stalo, nevěděla bych ani odkud jsem se sem dostala.

„Pamatujete si něco, slečno Müllerová?" Zeptala se mě po tom, co mne zdravotní bratr přivezl zpátky do její ordinace. „Ne. Nic. Jenom jak jsem se ráno potkala s Jacksonem u nás. Šli jsme na trénink. Jackson mi pak v sanitce řekl, že jsem zkolabovala při posledním zápase, ale hodiny předtím si vůbec nepamatuju," chtěla jsem pokrčit rameny, ale nešlo to, projela mnou bolest.

„Mluvila jsem s vaším trenérem i přítelem. Jejich verze se však lišili. Vážně si nic nepamatujete?" Přítel? Co jim zase nakecal? Ale nechám to raději tak.

A jak se můžou lišit jejich verze když u toho byli oba? No jestli mám vážný úraz, který mne vyřadí z kickboxu, tak je jasné, že Bachař si to na triku nenechá.

„Je to vážný?" Zeptala jsem se ji se strachem. „Jak se to vezme, slečno.." „Říkejte mi Sue, prosím, není mi ještě ani osmnáct," prohodila jsem, čemuž se lehce zasmála. „Dobře, Sue. Prodělala jsi otřes mozku, který zastavil tvou funkci dýchání. Pokud je pravda, co říkal tvůj přítel, tak jsi se necítila dobře už před předposledním zápasem. Podle vyšetření je to kolaps organismu, který je přemáhán. Extrémní vyčerpání plus ten otřes mozku. Ztráta paměti s tím také souvisí, ale během pár dnů by se ti měla vrátit. Hospitaliujeme tě tady na lůžku s kapačkou a necháme si tě na pozorování."

„Na jak dlouho?" V sobotu je první kolo krajského výběru. „Pár dní to určitě bude, záleží to na tvém stavu."

„Rekonvalescenci mívám dost rychlou a pár lehkými otřesy mozku jsem už prošla..." „Tohle ale nebyl lehký otřes mozku, Sue. Kdyby nezahájili resuscitaci, mohla jsi bez dechu být více jak pět minut a to by ohrozilo tvé životní funkce. Není to jen nějaký lehký kolaps a otřes mozku. Takže tohle dáš sestřičce, která tě odveze na pokoj," podala mi papír, na kterém byly natištěné nějaké informace.

„Dobře, děkuji. Nashledanou," nečekala jsem na to, až mne vyveze ze dveří své ordinace a rovnou se ke dveřím dovezla sama.

Po příjezdu na pokoj jsem se nedobrovolně oblékla do toho, co mi připravili a po chvilce jsem usnula. S tím vyčerpáním měla pravdu.

Probudila jsem se po opakovaném dotyku na mé ruce. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila mamku se sestrou, sedící vedle mé postele. „Ahoj," usmála jsem se na ně rozespale. „Sue," vyjekla Ella a hned mi padla kolem krku. „Nech jí," napomenula ji mamka. „Bolí tě to?" Byla z ní cítit obrovská starost. „Myslím, že jedno objetí ještě zvládnu," pomalu jsem se posadila a stiskla Ell. „Vlastně bych zvládla ještě jedno," ušklíbla jsem se na mámu, které to vyvolalo alespoň malý úsměv na tváři.
„Toho vašeho trenéra by měli vyhodit. Proč jsi mi neřekla, že ti tolik nakládá? To není normální." Zamračila se. „Chcete přece, abych byla dobrá," odmlčela jsem se. „Ale ne za takových podmínek a v tomhle případě. Mohlo to skončit mnohem hůř," byla rozrušená. „Mami, prosím tě," podívala jsem se na ni a na Ellu. „Promiň." „A jak víš, co se stalo?" „Jackson nám to všechno řekl." „On je tady?" Překvapilo mě to. V tom se otevřely dveře. „To si piš, kotě," zasmál se. Takovýho ho mám nejradši. Když se směje. Ale v tom mu přilétl malý pohlavek od mého otce, který mu byl v patách, což mne rozesmálo ještě víc. „Ahoj, tati." „Čau, princezno," dal mi pusu na čelo. „Ježiš, neříkej mi tak," ošila jsem se, načež se zasmál. Věděl, že to nenávidím. „Tak bojovnice?" Ušklíbl se. „To by bylo v téhle situaci příhodnější," ozval se Jackson.

„A oslovení kotě od tohohle cucáka ti jako nevadí?" Zahrál uraženého. Už jen to slovo cucák bylo na nás příliš.

„Prosím tě, nakecal tady všem, že jsme pár," protočila jsem oči. „No aby mě k tobě pustili," obhajoval se. „A jako přítel bych nebyl k zahození," podal mi velký balení gumových medvídků. „No to vskutku ne," chňapla jsem po něm. „Hele, ale nech mi ty žlutý a zelený, stejně je nemáš ráda," podotknul. „Mně oranžový," ozvala se Ell. „No a nám zbytek."

A to se vyplatí.