před pěti lety
Otočit, odstrčit, vyhoupnout, zachytit. Už by to přece měla všechno znát.
Alexis přivřela oči a zhluboka se nadechla, dramatičtěji už to snad vypadat nemohlo. Její nejlepší kamarád slavil narozeniny a ona přeci slíbila, že definitivně překoná svůj strach z výšek, který jí bránil v tom, aby ho mohla vídat častěji. A proto konečně udělá to, co ji Dylan tak dlouho učil.
Odhodlaně zvedla svoji ruku, až po zápěstí zašpiněnou od temperových barev, a jedním rychlým pohybem otočila páčkou na střešním okně svého pokoje. To se s tichým křupnutím pootevřelo, a jí se tak uvolnil prostor pro splnění nejtěžší fáze. Heroicky vyskočila ze židle a přední polovinu těla protáhla oknem, přičemž se jí o páčku zasekl pramen zrzavých vlasů. Na místě se zastavila a s přetočením vytáhla nohy do chladného nočního vzduchu.
Těsně předtím, než se podívala dolů na šumějící moře a přepadl ji tím náhlý pocit úzkosti, se pevně zachytila širokého sloupu, který provizorně odděloval její dům od vedlejšího. A právě do něj se chystala dostat. Se zrychleným dechem se sloupu pomalu pustila a natiskla se na střechu tak silně, dokud jí nepřipadalo dostatečně bezpečné sesunout se o kousek níž až do menšího výstupku na střeše. Ten sloužil jako jejich tajné místo setkání, o kterém nikdo kromě nich samozřejmě nevěděl.
Když si Alex uvědomila, že překonala nejtěžší část, polil ji uspokojivý pocit štěstí. Z balkonu se přesunula k malému, ale pevnému žebříku, který tam s Dylanem umístili, aby mohli vzájemně přecházet z jednoho balkonu na druhý. Odtud už jí stačilo jen natáhnout se k již otevřenému oknu a opatrně vlézt k němu do pokoje. Jakmile se poté ozvalo cvaknutí páčky, přímo před očima jí vytanula Dylanova shrbená postava otočená zády.
„Všechno nejlepší, Dyle!" zvolala radostně. „Kde máš bráchu? Myslela jsem, že dneska budete slavit."
Dylan se nezvykle pomalu obrátil čelem k ní. „To já taky, jenže on se zase někam vypařil. Ani se mu nedivím, taky už se mi v tomhle domě nechce zůstat ani vteřinu."
„Ale no tak, to přece není pravda," snažila se ho povzbudit. Chtěla ještě cosi namítnout, když vtom si vzpomněla na něco důležitějšího.
„Abych nezapomněla... Mám pro tebe dárek." Věnovala mu další úsměv, než si rychlým trhnutím rozepnula bundu. Potom přišla na řadu i kousavá mikina, kterou tolik nesnášela, ale nosila ji kvůli matce. Až když začala šmátrat kolem pásku u kalhot, Dylan překvapeně vyvalil oči a chystal se něco podotknout. Ona však byla rychlejší.
„Tady to je!" vykřikla nadšeně a z kapsy od kalhot vytáhla cosi zabalené v pomačkaném balicím papíru potištěném červenými dráčky. Dárek předala Dylanovi, který stále jen mlčel.
Sedli si vedle sebe na kraj postele a Alexis čekala, než se mu konečně podaří dárek rozbalit. Jen co se mu to povedlo, začala vysvětlovat.
„Je to koláž. Koláž všech našich fotek, a samozřejmě všeho, co jsme spolu vyrobili. Pamatuješ třeba, jak jsme vymysleli ten náš vlastní svět?" vykřikla rozlíceně. „A koukej! Tohle jsme kreslili skoro celý prázdniny, vzpomínáš?"
Jakmile domluvila, Dylan už na ni dojatě přihlížel. Pokusil se usmát, ale vypadalo to spíš, jako by ho někdo donutil zakousnout se do toho nejkyselejšího citronu. Alexis ho navíc znala až moc dobře na to, aby jí nedošlo, že něco nebylo v pořádku.
„Díky moc, Al. Je to vážně skvělý." Nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale ona ho předstihla.
„Seš v pohodě? Na to, že máš narozeniny, teda vůbec nevypadáš nadšeně," poznamenala starostlivě. Hned jak po své pravici zaslechla smutné povzdechnutí, dala si dvě a dvě dohromady. „Jde o tvoje rodiče? Oni se zase, však víš, hádají?" zeptala se.
„Pořád. Dneska jsme kvůli mně měli vyrazit na večeři, společně, ale zase se pohádali. A tentokrát hodně." Znovu si povzdechl, znějíc snad ještě zklamaněji než doposud. Vidět ho v takovém rozpoložení ji nejen trápilo, ale i nutilo přemýšlet nad tím, jak jen mohl být svět tolik nespravedlivý k někomu, jako byl zrovna on. Nejspíš proto se neovládla a chytila svého nejlepšího přítele za ruku.
„Bojím se, že máma zase odejde. Tentokrát napořád," řekl o trochu tišeji hlasem roztřeseným úsilím zadržet pláč. „Bojím se, Al." Oči se mu zaleskly smutkem a v jejich koutcích se i přes snahu tomu zabránit vytvořily drobné kapičky slz. „Bojím se, že všechny ztratím."
Bez prodlení se k němu natáhla a vší silou si ho přitáhla do pevného, vroucího objetí. „Neboj, Dyle, já jsem tady s tebou. Mě nikdy neztratíš."
Dylan ji v náručí sevřel ještě pevněji. Bezpochybně totiž věděl, že všechno, co řekla, myslela upřímně.
„A nikdy od tebe neodejdu," dodala. „Jen ty a já. Až do posledního dechu."
