Nikdy jsem si nemyslel, že po škole skončím tady. Vždycky jsem chtěl být osoba, o které by se bavila spousta lidi, ale dnes už chápu, že na to nejsem dost
zajímavý. Rodiče mě zavrhli, sourozenci se mnou nechtějí mít nic společného a já nikoho nemám.
„ Harolde!!!" volá na mě můj ''milovaný'' šéf a probouzí mě z mého hloubáni o mém životě, který vlastně stoji za prd. „Je tady lidi jako na stadionu a ty si úplně mimo!!!" říká mi nenávistivě a já začínám něco dělat. „Co si dáte?" říkám malé blondýně v kostýmku s telefonem u ucha. „Jednu Starbucks kávu bez kofeinu a dva muffiny s sebou prosím" říká a já automaticky jako robot dělám kávu a balim muffiny. Nuda jako vždy.
Jo jak už jste pochopili, už 3 měsíce dělám prodavače ve Starbucks, protože v oboru ve kterém jsem vystudoval, žádné uplatnění není, pokud nejste rozený talent. Otáčím se, abych podal té paní nebo slečně balíček s připravenou kávou a v tom okamžiku se zasekávám.
To co vidím, nejde ani popsat. Vypadá jako.... Jako anděl s nejúžasnějším úsměvem a ty jeho oči. Prostě Anděl s velkým A. Podávám té osobě balíček říkám ji: „Na shledanou" a už mě vůbec nezajímá, že mi ani nezaplatila.
Přistupuje blíž na sobě má bíle upnuté tričko a černé kalhoty, v ruce hnědé brýle a na obličeji ten nejkrásnější úsměv. „Co si dáte" jediné co mě napadá a v duchu si nadávám, že nic originálnějšího mě napadnout nemohlo. „Jedno karamelové...." a v ten okamžik přestávám poslouchat, co říka.
Tohle je úplně můj první příběh. Takže by mě potěšily komenty a kdyby se to někomu líbilo tak by mi vůbec nevadilo kdyby mi dal třeba hvězdičku. Chci upozornit, že v tomto příběhu neexistuje One Direction..:// Mám pokračovat? Doufám, že to nebude úplně špatné....s pozdravem vaše Verča...<3
ČTEŠ
Nekonečný příběh
FanfictionMůj život nestál za nic. Neměl jsem pro co žít, ale nevzdal jsem to a počkal jsem si. Snad se jednoho dne ohlédnu za svou minulosti a budu šťastný za každé své rozhodnutí. V životě jsem trpěl dost, ale on mi ukázal, že jsem netrpěl pro nic za nic...
