Síla Haleových

7. Deucalion

Vzbudila jsem se v motelu, na posteli. Deucalion stál u okna.

,,Jak dlouho tu jsi?" Zeptala jsem se rozespale. ,,Jen chvíli. Ještě před chvílí jsem spal." Odpověděl.

Vzpomněla jsem si na všechno....co mi ukázal, když mi drápy zabodl do krku a na všechno, co říkal, když mě nesl lesem v náručí.

Vstala jsem a rozešla se k němu. Otočil se a já ho objala.
,,Vím, co jsem říkala. To, co jsi v minulosti udělal, není odpustitelné..." Povzdechla jsem si. ,,...ale kdyby se všichni zajímali o minulost, nedopadlo by to zrovna dobře. Co bylo, bylo. Nevrátíš to. Každý chybuje a chyboval....a že tys dělal velké chyby a bylo jich hodně. Ale kdybych ti neodpustila, tížilo by mě to navždy..." Přerušil mě.

,,Ashley​, nechci, abys mi odpustila jen kvůli tomu, co jsem včera říkal."
,,Já ti neodpouštím jen kvůli tomu, co jsi řekl, ale taky proto, co jsi mi ukázal za vzpomínky a kvůli tomu, že jsi můj otec, bez tebe bych nežila. Já ti potřebuju opustit. Takže..." Zarazila jsem se.
,,Poslyš, As, to co jsem ti včera říkal a ukazoval, nebylo proto, abys mi odpus...." ,,Sakra zklapni! A nech mě udělat to, co jsem plánovala už dýl, děkuju!" Odsekla jsem.

,,Takže Deucalione...otče......odpouštím ti všechno, co jsi kdy udělal. Odpouštím ti, že jsi na mě celých sedmnáct let kašlala, že ses pokusil zabít všechny, které miluju....odpouštím ti všechno."

Cítila jsem, jak mi do vlasů kápla kapka....slza. Deucalionova slza.
,,Odpusť sám sobě. Netrap se tím, co bylo a zabívej se tím, co bude. A tentokrát zvol tu správnou cestu....cestu, která nevede k zabíjení." Dodala jsem.
,,Zvolím, to ti slibuju." ,,Slibuješ to stejně tak, jako že se o mě jednou postaráš? Stejně tak, jako jsi slíbil, že mi jednou řekneš As?" Zeptala jsem se. ,,Ano, přesně tak to slibuju."

Postaral se o mě tak, že mě naučil se ovládat. A včera mi poprvé řekl As.
Oba ty sliby splnil. A já mu věřím, že splní i tenhle slib.

,,Ale já se musím vrátit domů." Řekla jsem nakonec a po tvářích se mi skutálely slzy. Ano, já brečím kvůli Deucalionovy a ne, nestydím se za to, je to můj otec a vždycky jím bude.
,,Já vím." Řekl a to mě zarazilo.

Odtáhla jsem se ode něj. ,,Ty...co-cože? Jak to.....jak to víš?" Nechápala jsem. ,,Už včera jsem to věděl. Navíc, tahle cesta byla o tom, aby ses naučila ovládat a to ses včera naučila. Teď tě potřebuje zase Beacon Hills. A proto..." Sáhl si do kapsy.
,,...ti dávám tohle na rozloučenou." Z kapsy vytáhl stříbrný prsten s něčím, co vypadal jako černý drahokam.

,,Ten drahokam je něco, jako malá krabička....je v něm jasan horský. Ale není čistý......aby si pamatovala, že nadpřirozené bytosti, zastaví jen ten čistý jasan....čistý jasan, v překladu z anglosaského jazyka - Ashley." Chystala jsem se poděkovat, když mi prsten nasazoval na pravý prostředníček, ale ještě mě zarazil.

,,A tohle..." Vytáhl z kapsy přívěsek. Bylo to srdce. ,,...je od Talie. Řekla, že ti to mám jednou dát." Řekl a já si přívěsek vzala do ruky. ,,Děkuju." Zašeptala jsem a po tvářích mi stekly další slzy. ,,Děkuju za to všechno dobré, co jsi pro mě udělal. A taky za záchranu života." Řekla jsem a znovu ho objala.

Po chvíli, kdy jsme se objímali, mi řetízek zapnul na krku.

Sbalila jsem si věci do tašky a vyšli jsme z motelu.
,,Tak já budu pokračovat dál, ve své cestě." Řekl a já se podívala na silnici, která vede stejným směrem, kterým jsme přišli.
,,Musíš chvíli jet taxíkem, a když bude ta široká silnice uhýbat doprava a doleva povede užší, tak z auta vystup a podél té užší silnice jdi. V tašce máš mapu, kdyby ses ztratila a červeně je zakroužkované Beacon Hills." Řekl a povzdechl si.

Svou tašku jsem položila na zem. Vedle nás Deucalion stoupl taxi. ,,Ještě se uvidíme, to ti slibuju." Řekl a já ho znova pevně objala.

,,Děkuju za všechno, otče." Zašeptala jsem a rozmrkal slzy. ,,Není za co, As." Odpověděl, na chvíli objetí zesílil a pak se odtáhl. ,,Měj se." Dodal, když jsem si tašku hodila do auta.
Ještě jsem se na něj otočila. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem si i povzdechla.
,,Za tu chvíli, kdy jsme spolu cestovali, a kdy jsem zjistila, že i ty se dokážeš změnit....jsem si tě oblíbila a teď můžu říct...mám tě ráda." Pousmála jsem se. ,,Taky jsi mi přirostla k srdci, ty moje vlčice." Pousmál se. ,,Neumíš někomu říct, že ho máš rád, že ne?" Povytáhla jsem obočí. ,,Ne." Odpověděl, naznačil úklonu, otočil se a odcházel.

S úsměvem jsem nasedla do auta a to se rozjelo. Naposledy jsem se otočila a tak se střetla s očima stejně modrýma, jako byly i ty mé.

Pak jsme vyjeli z města a já se uvelebila na sedačce s úsměvem na tváři, protože jsem věděla, že mě čeká shledání se s těmi, na kterých mi tolik záleží.
________________
Třeba dneska vydám ještě jednu kapitolu, vzhledem k tomu, že je dneska ten Štědrý den 😉❤️