Síla Haleových

18. Běh v lese

Zapněte si písničku, bude to mít lepší efekt❤️

Aiden odešel, protože potřeboval jít s Ethanem do školy. Doufala jsem, že budou moje dvě bety v pořádku.

Když odešel, rozhodla jsem se jít za Isaacem. Nějak jsem prostě věděla, kde je. Proto jsem se vyplížila z pokoje a než se dostala k jeho pokoji, jedné setře jsem cestou vzala kartu, protože Isaac byl ve zvláštním pokoji, který se otevírá kartou.

Vešla jsem dovnitř a sotva jsem ho spatřila, po tvářích mi stekly slzy. Posadila jsem se vedle něj a chytila ho za ruku. Byl od elektřiny popálený, nebo jak to jinak říct.

Po ruce se mi začaly sápat černé žíly. Sykla jsem bolestí, protože ta bolest, kterou jsem mu teď brala, byla strašná. Ale já mu jí odebírala dál, přestože mi po chvíli začaly po tvářích téct slzy bolesti a já znovu sykla bolestí. Ale on se klidně a bezbolestně nadechl a to jsem chtěla slyšet.

Až když jsem začala cítit, že ztrácím vědomí, jeho ruku jsem pustila a na chvíli zavřela oči.

Po chvíli jsem ho za ruku znovu chytila, ale už mu bolest neodebírala.

Vzpomínala jsem si, že to on mi pomáhal se z různých věcí dostat. To on byl první, do koho jsem se zamilovala. První, kdo mě tak moc potřeboval a koho jsem tak moc potřebovala já. První, kdo mi ukázal tu dobrou stránku mého života. On byl ten, jenž mi ukázal, co je to láska. To on je ten, jehož miluju. Nebo to tak aspoň bylo. A možná ještě stále je, já sama nevěděla.

Ale když jsem odešla, bylo jasné, že on bude někoho potřebovat, když jsem ho opustila. Bylo mi jasné, že se znovu zamiluje.
A když jsem viděla ten pohled, jakým se dívá na Allison, jediné, co jsem si přála bylo, aby byli spolu, a šťastní. To jsem chtěla.

Ale i tak mi z nějakého důvodu vadilo, líbat Aidna. Možná​ proto, že jsem si to ještě s Isaacem neujasnila. Museli jsme si o tom promluvit. A to co nejdřív. Oboum nám bylo jasné, že každý začíná něco cítit k někomu jinému. Jenže mě to bolelo. Ten fakt, že se musím rozejít s klukem, kterého jsem jako první milovala celým srdcem. S prvním, kterému bych za každé situace zachránila život, kdyby to potřeboval. S tím, jenž pro mě znamenal všechno. S tím, který mi tolikrát říkal to krásné miluju tě. A já to zas říkala jemu.
Jenže něco mi říkalo, že náš rozchod, je správný. Prostě jsem to nějak věděla.

Ano, vážně jsem byla zmatená. Jenže Isaac miluje Allison a já asi.... možná začínám něco cítit k té bývalé alfě. K tomu, jenž se stal mou betou. K bývalé alfě s nyní už dobrým ale uzavřeným srdcem, egoistickou povahou a ocelově modrýma očima, jenž ukazují, že ne vždycky byl tím, kým je teď.

Zvedla jsem se a pustila jeho ruku. Naklonila jsem se k němu a dala mu pusu na čelo. ,,Budeš v pořádku, slibuju." Zašeptala jsem a odešla zpátky do svého pokoje.

Tady už písničku můžete vypnout, ale nemusíte, je to na vás😉

Přišla mi zpráva od Aidna ve chvíli, kdy jsem se oblékala do svého oblečení.

»Hádej co.... trenér si zase něco vymyslel. Běh v lese. Píšu ti to, abys aspoň trochu měla přehled o událostech a ne proto, abys šla do školy. Takže zůstaň v nemocnici, prosím.«

Po přečtení zprávy jsem se škodolibě usmála. Tak naivní.... jakoby snad čekal, že v nemocnici opravdu zůstanu. Zná mě, musí mu být jasný, že na ten běh v lese jdu. Protože miluju běh lesem. Třeba doufal, že budu rozumná.... jenže ne, nebudu.

S úsměvem na tváři jsem vyšla z pokoje. Chvíli jsem šla po chodbě a po chvíli málem vrazila do Scottovy mámy.

,,Bože! Já se tě lekla." Oddechla si. ,,Co tu děláš? Nemáš ležet v posteli?" Povytáhla obočí. A já se musela usmát. ,,Jsem Zrozená alfa.... už jsem v pořádku. Ale děkuju za vaši starost." S úsměvem jsem jí obešla a odešla z nemocnice.

***

Věděla jsem, že bych školní autobus, kterej jel k lesu, nestihla. Ani bych se nestihla ve škole převléknout do sportovních věcí.
Proto jsem místo toho šla domů, kde se převléknu a potom půjdu do lesa. Díky vlkodlačí rychlosti tam i rychle doběhnu. A jak jsem věděla, kde trenér se třídou bude? Protože vím, kde jsou běžecké stezky.

Převlékla jsem se do černých legínů, bílého trička a na to jsem si oblékla šedivou mikinu. Nakonec jsem si obula sportovní boty. Do kapsy mikiny jsem si vzala mobil a vlasy si sepla do culíku.
Potom jsem vyskočila z okna a vběhla do lesa.

Použila jsem vlkodlačí rychlost a netrvalo dlouho, v dálce jsem spatřila žlutý autobus, jak z něj vystupovali moji spolužáci. Zpomalila jsem do lehkého běhu a po chvíli zastavila u autobusu.

,,Haleová! Co vy tady?!" Zeptal se nechápavě coach. Usmála jsem se a utáhla si culík. ,,Běh lesem, u kterého jste vy, si nemůžu nechat ujít." Sladce jsem se usmála. ,,No dobrá." Přejel mě pohledem.

,,Co tu děláš, Ashley? Nemáš být v nemocnici?" Zeptala se nechápavě Kira. ,,Ale no tak.... nechápu, proč se mě na to všichni ptají. Kiro..." Položila jsem jí ruku na rameno. ,,...jsem Zrozená alfa. V nemocnici jsem ani nemusela být." Znovu jsem se sladce usmála a sladce zamrkala.

Potom už se ozvala píšťalka a všichni jsme vyběhli. Kira s Dannym okamžitě začali vést. Ale kira začala přidávat, dokonce i Dannyho předběhla. Tak moment.... od kdy umí lidi běhat tak rychle... jo, já zapomněla. Ona je kitsune. Ale kde vzala najednou tolik síly tak rychle běžet? Že by za to mohlo to, jak včera vstřebala do sebe ten elektrický proud u té nemocnice?Nechápala jsem.

Po chvíli běhu jsem se ocitla takřka sama. Protože jsem byla daleko za Kirou, ale taky daleko před Dannym a ostatními, kteří byli pomalejší. Ale Kiru se mi dohánět nechtělo, i když se vsadím, že bych jí dohnala, přestože bych se musela evidentně dost snažit.

Vžila jsem se do toho běhu lesem tak moc, že jsem totálně přestala vnímat realitu a vnímala jen běh a dokonalý les, ve kterém jsem dřív, než jsem začala chodit do školy, trávila večery a noci. Znám ten les takřka nazpaměť... i když se mi zdá hezčí za tmy. Ale nebudu lhát, slunce prosvítající skrze listy stromů, bylo úchvatné.

Najednou mě něčí ruce chytily kolem pasu a vytrhly mě z rovnováhy, díky čemuž jsem rovnováhu ztratila a při pádu zavřela oči. Dopad nebyl tak tvrdý. Chvíli jsem se i s tou osobou kutálela a po chvíli, kdy jsme zastavili, jsem se konečně odvážila otevřít oči.

,,Proč vždycky musíš udělat opak toho, co ti říkám já, nebo někdo jiný?" Zeptal se Aidan a já klidně vydechla a uchechtla se.

,,Protože naposlouchám nikoho." Zazubil jsem se. ,,A teď mi vysvětli, proč jsi mi překazil tak dokonalý běh?" Povytáhla jsem obočí.

,,Jo, jasně.... musíme zastavit ostatní." Řekl a já na něj nechápavě hleděla.
,,Proč?" Zeptala jsem se nechápavě. Už otevíral pusu, aby odpověděl, když jsem zaslechla z dálky hlas.... o bože, Stilese. Vždyť zmizel z nemocnice a teď je tady.
,,Scotte! Stát. Stát! Stát!! Nikdo ani krok!" Na někoho řval.... evidentně na naší třídu.

,,Stiles je tady?" Zeptala jsem se a on ze mě vstal, protože doteď na mě skoro ležel a rukama se opíral vedle mé hlavy. ,,Jo, dneska se ukázal, ve škole. Pojď, vstávej." Řekl a natáhl ke mě ruku. Usmála jsem se, chytila se ho a on mě postavil. ,,A teď rychle za nimi." Řekla jsem a oba jsme se rozeběhli za celou třídou.

,,Stile...." Chystala jsem se na něj zavolat, když jsem si všimla, že mezi listy na zemi, našel řetěz a opatrně podél něj šel. To je přece.... řetěz od pasti na medvědy.

Po chvíli řetěz však vytáhl z pod listů úplně a na jeho konci nic nebylo.
Coach začal pomalu tleskat a potom i mluvit. ,,Gratuluju, Stilinski.... našel jste kus řetězu." Odmlčel se a Stiles vypadal nechápavě a zaraženě, jenže proč? Vypadal, že mu to nějak nehraje.
,,Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu sakra děje?" Pokračoval trenér a pomalu se rozešel k hloučku našich nechápavých spolužáků.

O něco zavadil nohou. ,,Ne, coachy!" Zařval Scott ve chvíli, kdy odněkud vystřelil šíp a zabodl se coachovi do břicha. Rukama jsem si překryla pusu... Stiles tušil, že tady něco bude, jenže jak to věděl?
__________________
Trochu delší kapitola, ale řekla bych, že to nikomu nevadilo❤️

Hned zítra vydám další kapitolu, protože už jí mám napsanou, jen jí budu ještě opravovat. A narovinu říkám, že bude ještě delší, než tahle.