Síla Haleových

20. Bál se o mě

Scott odvezl Kiru domů. Upřímně si myslím, že když se její obličej kvůli Stilesovi shledal s kovovým stolem, asi jí dost bude bolet hlava a postel asi uvítá.

,,Pojď sem, vlčice." Chytil mě Alan za ruku a postavil z chladné země.
Pomohl mi do vedlejší místnosti, k umyvadlu, abych si z obličeje a očí opláchla oměj. Opřela jsem se o umyvadlo a obličej si opláchla vodou. Pálení v očích trochu ustoupilo.

Potom mi pomohl zase do ordinace, ke kovovému stolu, o který jsem se opřela. Podal mi sklenici, do které ani nevím kdy, natočil vodu.
Napila jsem se a oměj z v krku mě přestal dráždit.

,,Děkuju." Usmála jsem se. ,,Nemáš za co." Pousmál se. Potom jsem ho objala a zavřela oči. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
,,Jsi v pořádku, Ashley?" Zeptal se, odtáhl se ode mě a pohlédl mi do očí.
Přikývla jsem. ,,Jen.... bojím se o Stilese. Je v něm temný duch. Chci, aby Stiles byl v pořádku." Řekla jsem starostlivě.
,,Neboj se, Stilesovi pomůžeme." V očích měl naději.... Alanovi naděje nikdy nechyběla. Jen doufám, že je to vážně naděje, a ne jen najivita.

,,Taky mám starost o Dereka. Když jsem ho viděla před chvílí, na stanici, měl v zádech střepy a třísky..." Dodala jsem se strachem v hlase. ,,Derek to zvládne." Řekl jistým hlasem, který mě nutil jeho slovům uvěřit.

,,Půjdu domů." Přestala jsem se opírat o kovový stůl. ,,Neměl bych tě tam odvézt?" Zeptal se. ,,Ne, v pohodě. Postarej se o Stilese. Já navíc musím ke stanici šerifa pro Aidnovu motorku." Pousmála jsem se a rozešla se k zadnímu vchodu.

,,Ashley?" Oslovil mě a já se otočila.
,,Nechceš mi něco říct? O dvojčatech?" Zeptal se.... jo, ví to. On o mě vždycky věděl všechno​. ,,Však ty to víš.... věděl jsi to už dávno." Pousmála jsem. A on pokýval hlavou.
,,Jen chci vědět.... jestli víš, co děláš a jsi si tím jistá." Hleděl na mě.
,,Vím, co dělám. Věřím jim, Alane. Mají moji plnou důvěru." Řekla jsem a on s úsměvem přikývl.

Pak jsem opustila veterinu. Stále jsem byla promoklá na kost, od boje s Óni v dešti. Založila jsem si ruce na hrudi, když moje promoklé tělo ovanul chladný, večerní vítr. Aspoň trochu jsem tak chtěla zabránit studenému větru, aby se dostal na moje břicho a hrudník.
A stále jsem měla na břiše a zádech krev, protože jsem ještě před chvílí měla na zádech a břichu ránu od katany, která se sice již zahojila, ale krev tam samozřejmě zůstala.

Mířila jsem ke stanici šerifa pro Aidnovu motorku. Bylo mi líto, že jsem na něj u školy použila alfa hlas, ale já ho nechtěla ohrozit tím, že semnou dobrovolně pojede na policejní stanici, kde byla bomba. Stejně jsem tam nestihla dojet včas.

Najednou se ozval zvuk motorky. Zastavila jsem a na temné a prázdné silnici před mnou, se vynořila černá motorka.
Aiden byl na stanici pro svou motorku dřív, než já a evidentně věděl, že jsem byla na veterině, proto tam jel. Chtěl mě najít... a já se mu nedivím. Sebrala jsem mu jeho motorku a nedovolila mu jet semnou.

U mě zpomalil, s motorkou se otočil, aby mohl jet odkud přijel a potom zastavil vedle mě. Sundal si helmu a podíval se na mě. V jeho očích jsem jasně poznala vztek.

Už jsem otevírala pusu, abych mohla něco říct, ale on promluvil dřív.
,,Pro tentokrát drž zobák ty a nasedni." Řekl tvrdě a naznačil za sebe.
Bez řečí jsem si za něj sedla. Helmu si zase nasadil a nastartoval. Chytila jsem se ho kolem pasu a on se rozjel. Vyčerpaně a unaveně jsem si položila hlavu na jeho záda a přemýšlela.

Jeho tělesné teplo, začalo zahřívat moje promrzlé břicho a hrudník.... celé moje tělo bylo promrzlé.

Netrvalo dlouho a zastavil u mého a Alanova domu. Oba jsme bez řečí slezli z motorky a oknem se dostali do mého pokoje.
Otočila jsem se čelem k němu a pohlédla mu do očí, ze kterých vyzařoval vztek.