Last Chance [FF Cameron Dallas]

🔐4🔐

Hned mě ovane takový ten závan. Všude se pohybují lidé v bílých pláštích s kartami v rukách.     ,,Tak pojď zavedu tě do kanceláře našeho šéfa."  Vnímala jsem jí asi tak na půl ucha. Protože mě zaujalo něco úplně jiného. U schodů do druhého patra. Stál muž v bílém plášti a koukal se do papírů. Na proti němu stála žena kolem padesátky vedle ní její dcera, která držela malou holčičku a vedle ní stál asi její přítel. Obě dvě měli slzy v očích.     ,,Je mi to líto, ale nejsem si jistý jestli vašemu synovi po tom všem dokážeme pomoci." Je jediné co z jejich rozhovoru slyšela.

,,Miko sakra pohni." Zvýší na mě hlas Emma. Čímž na sebe nebo spíše na mě upoutá pozornost. Stydlivě se usměju a rychle doběhnu.
Projdeme dlouhou chodbou až ke kanceláři ředitele.   ,,Tak tady to je zlom vaz. Ne neboj hodně štěstí." Řekne a vytratí se. Z hluboka se nadechnu a zaklepu na dveře.    

,,Dále?!" Ozve se a já s hlubokým nádechem vstoupím do kanceláře ředitele tohohle ústavu.
,,Á slečna Jeffersonová." Řekne a postaví se.   ,,Dobrý den pane Klaine." Řeknu a potřesu si s ním rukou.  Posadím se na židli na proti jeho velkého stolu.    ,,Tak vás tady vítám slečno. Mohla by jste mi o sobě nejdříve něco říct?"
,,No tak jmenuji se Mikayla Jeffersonová pochází ze Švédska, ale deset let jsem žila v Anglii a proto mluvím plyně anglicky, švédsky a trochu španělsky. Je mi 22 let a jsem hodně optimismustický člověk."    

,,No podle vašeho životopisu se mi hodně zamlouváte. Jak moc velký problém by vám dělalo, kdyby jste začala už dnes?"     ,,Žádný moc ráda naskočím do práce co nejdříve." Řeknu nadšeně a usměju se.      ,,Tak výborně pošlu za vámi Emmu ona vám dá pracovní úbor a provede vás tady a pan Brooklyn vám dá kartu vašeho prvního pacienta." Řekne a rozloučí se se mnou.

Vyjdu z jeho kanceláře, kde už na mě čeká Emma v bílém plášti.    ,,Tak pojď Miko. Ukážu ti to tady." Řekne a zavede mě do nějaké místnosti.      ,,Tak jo tohle je tvoje kancelář tady máš oblečení. Hned na proti je kuchyňka, kde si můžeš ohřát jídlo,ale na obědy se chodí do kantýny. Takže si tam každý chodí spíš o pauze na kafe. Tak jo to je asi všechno z kanceláří. A z nemocnice ti všechno ukážu za chvíli až přijde pan Brooklyn ti dát tvého prvního  pacienta. Tak zlom vaz." Řekne a na chvíli se zase vypaří.

Já si jenom povzdechnu. A začnu se převlékat do pracovního úboru. Svoje oblečení si dám do skříně za stolem. Na stůl si dám telefon a kouknu se na čas, který ukazuje sedm hodin ráno. Trochu si povzdechnu, protože do čtyř hodin odpoledne zbývá ještě spoustu času. Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání. Trochu mě to vylekalo.    ,,Dále." Řekn s lehce přiškrceným hlasem.    ,,Do místnosti vstoupí muž, kterého jsem viděla stát pod schodama.     ,,Dobrý den slečno Jeffersonová jsem doktor Jonathan Brooklyn." Představí se a natáhne před sebe ruku.     ,,Dobrý den moc ráda vás poznávám." Řeknu a jeho ruku přijmu a potřesu si sním.

,,Tak slečno nejdříve vás trochu provedu po nemocnici a potom až si to tu prohlédnete vám dám pacienta. Tady ta nemocnice je spíše pro ty co jsou psychicky narušení a mají sklony k sebevraždě. Potom ty lehčí můžete, řešit u sebe v kanceláři. Teď tady zrovna nemáme nějak zvláštní případy až na jeden." Řekne, ale hned se odmlčí. Jenže moje další vlastnost, která je u mě velice známá je moje zvědavost.     ,,Jaký případ?" Zeptám se trochu svědavě a zmateně.     ,,Tím vy se netrapte slečno."  Řekne a vede mě do druhého patra kde jsou dveře a na každých je napsáno jméno pacienta.

,,Tak mi ho dejte." Vyhrknu ze sebe najednou.     ,,Co? Koho?"     ,,Toho pacienta."     ,,Slečno u toho pacienta se vystřídalo asi deset nejlepších psychologů a pět špičkových psychiatrů. A všichni pohořeli ani s jedním nepromluvil slovo. Nikdo s ním nedokázal navázat ani oční kontakt pořád jenom sedí a kouká do země. Teď vás nechci nějak urazit slečno. Nepochybuji o vašem nadání, ale nemyslím si, že je to pro začátek ten nejlepší nápad."      ,,Prosím pane Brooklyne. Zkuste mi ho dát. A podle to co jste říkal mu bude jedno když se vystřídám s jiným psychologem, když budu neúspěšná. Prosím?!" Žadoním. Tohle je pro mě výzva, ale tak nějak mě ten pacient zajímá. Chci zjistit co mu je a jestli je nějaká šance mu pomoci. On jenom nevěřícně kroutí hlavou.

,,No dobrá za zkoušku nic nedáte, ale radím vám nemyslím si, že budete nějak úspěšná."     ,,Já to chápu pane Brooklyne. Nemám tolik zkušeností, ale jsem pro každou výzvu a udělám vše proto, aby se mi povedlo, alespoň něco zjistit o jeho problému." Řeknu a usměji se.    ,,Dobrá tak pojďte za mnou do kanceláře a já vám předám kartu vašeho pacienta." Řekne trochu poražený a odvede mě do jeho kanceláře.

,,Tak tady to je." Řekne a podá mi modrou kartu ve které je vyryto a zvýrazněno jméno mého prvního pacienta. Usměju se a bříškami prstů přejedu přes jméno. Trochu mnou projede lehký mráz, ale následný úsměv menšího úspěchu mě příjemně zahřeje.    ,,Tak hodně štěstí slečno." Řekne a já se s ním rozloučím. Vyjdu ven a zamířím k pokoji číslo B85 kde už na mě čeká můj pacient. Cameron Dallas.

Takže máme tady trochu kratší kapitolu, ale to jen pro to, že k večeru vyjde ještě jedna. Takže doufám, že se zatím líbí a že ne ztrácíte zájem o tom jak to bude dál. Jinak musím říct, že mě tahle knížka baví tak doufám, že baví i vás☺

Bára💞