Last Chance [FF Cameron Dallas]

🔐8🔐

Vylezu z jeho pokoje a opřu se o dveře. Co to právě bylo. A proč mě tak nepříjemně pálí na hrudi a můj dech je zrychlený najednou nevím jestli se mám usmívat a nebo brečet nechápu co se to právě teď stalo. No buď se mi to zdálo nebo se Cameron choval mile a dokonce se i usmál. Musela jsem zaklepat hlavou, abych všechno zahnala pryč. Dobře Mikaylo on je jediný kdo ví o tvém tajemství. Možná, že to nebyl dobrý nápad, ale mám jenom dvě možnosti buď se chytí a bude spolupracovat a nebo půjdu ke dnu a s ní i moje práce. Ach bože kam se poděl můj optimismus. Ne já to zvládnu pomůžu mu. Nevzdám se.

S úsměvem na rtech se vydám do kuchyňky a udělám si kafe. Vezmu si telefon a napíšu Emmě. Tam mě, ale nevnímá. Co tam s nimi provádí. No budu se jí muset ještě zeptat. Usměju se a projedu pár sociálních sítí.  Potom jsem telefon odložila a svůj zrak přesunula ke zdi na proti mě.
Najednou mi začal telefon zvonit trochu otráveně jsem ho zvedla.     ,,Prosím?" Zeptám se a rychle se napiju.    ,,No ahoj." Ozve se na druhé straně hlas mé nejlepší kamarádky Freyi.    ,,Ježiši promiň ahoj. Jak se máš co doma povídej co ty Josh?" Zahrnují otázkami.    

,,No tady je to pořád při starém tedy až na jednu věc." Řekne nadšeně a odmlčí se.     ,,No tak mě nenapínej a dělej povídej přeháněj."      ,,No Josh mě včera požádal o ruku."  Řekne a já nadšením vyjeknu.    ,,Fakt vážně ježiši to je úžasný tak gratuluji." Řeknu a štěstím se zasměju.     ,,Moc děkuju no, ale neboj za tři měsíce tě čekám na svatbě jako mého svědka. Doufám, že přijedeš?"     ,,No tam nemůžu chybět. Neboj počítejte se mnou." Řeknu a usměju se.    ,,Tak super hele já už půjdu tak zase někdy zavoláme přes skype zatím ahoj."    ,,Jasně Ahoj." Řeknu a hovor ukončím. Dopiju svoje kafe a hrníček umyju.

,,Ahoj Miko."    ,,Ahoj Nate."     ,,Jdeš na oběd?" Zeptá se a já přikývnu. On mi jenom uvolní mi cestu a společně se vydáme do kantýny.    ,,Co máme dneska k obědu?" Zeptám se a Nate jenom pokrčí rameny.    ,,Grilovaný steak s bramborovou kaší." Řekne a ukáže prstem na dnešní jídlo.    ,,Cože co to je za blaf?" Zeptám se a zkroutím pusu. Kdo by dal dohromady grilovaný steak s bramborovou kaší. No fuj. Já vím, že se tohle neříká, ale tohle je vražedná kombinace.
,,No jo vítej v naší kantýně. Tady dostaneš i párek s bramborovou kaší."     ,,Bože!" Řeknu a protočím oči, ale mám hlad takže si vezmu tác a od kuchařky si vezmu oběd. Společně s Natem si sednu k volnému stolu.   

,,No dobře tak ten steak na to, že je to jenom kantýna vypadá dobře, ale tu kaši jsem trochu nepochopila." Řeknu a rejpnu do ní vydličkou.      ,,Počkej a ty jsi nějaký gastronomický kritik nebo psycholožka?" Zeptá se a oba dva se tomu zasmějeme.    ,,No teď si tím nejsem úplně jistá co jsem." Řeknu a znovu se zasmějeme.    ,,No není to tak hrozný."     ,,Není to hrozný to máš pravdu ta kaše je katastrofální, ale steak je výborný i když já radši hranolky nebo těstoviny."  Řeknu a dojím ten steak a přemůžu se a dostanu do sebe trochu té kaše a zapiju to multivitamínovím džusem. Tác odnesu a rozloučím se s Natem.

Moje kroky vedou jak už jsem slíbila za Cameronem. Jako vždy projdu dlouhou chodbou a vstoupím do jeho pokoje. Teď vyjímečně neseděl na posteli, ale stál u okna. Když jsem za sebou zavřela polykání sebou trhnul.    ,,Promiň nechtěla."    ,,Nic se nestalo." Řekne klidně a opře se o parapet okna.   ,,Víš je mi to hrozně líto." Řekne a otočí se ke mě.    ,,A co je ti líto?" Zeptám se trochu nechápavě.     ,,To jak jsem na tebe byl hnusnej a to jak jsem po tobě vyjel, ale prostě já jinak nemůžu. Omlouvám se." Řekne a sedne si na postel. 

,,To je v pohodě. Já to chápu a taky chápu proč tohle děláš. Potřebuješ si na někom vybít vztek." Řeknu a sednu si vedle něj na postel.    ,,Taky jsem to dělala. Nejdříve jsem si rozbila hračky, které mi rodiče koupili a potom plakala, že jsem je rozbila. Ve škole jsem byla odtažitá a nechala se šikanovat, kdyby mě teta neposlala k psycholožce tak bych se z toho nikdy nedokázala dostat a vyrovnat se s tím, že tady už nejsou ti lidé, kteří mi dali život a zahrnuli mě láskou." Řeknu a to mi už začali stékat slzy po tváři.

,,Neplakej prosím." Řekne a palcem mi slzy otře.
,,Promiň nechtěla jsem, ale prostě když si na ně vzpomenu tak mě to pořád bolí i když už je to dvanáct let." Řeknu a pousměju se.    ,,A proto si myslím, že je hezké když se máš ke komu vrátit k rodině, která tě má ráda a."     ,,Svou rodinu mám nadevše rád, ale nemůžu se jim přijít na oči!" Zvýší hlas a mě naskočí husí kůže. Ten je asi hodně náladový.     ,,Ale můžeš." Naberu trochu odvahy a pokusím se ho uklidnit.     ,,Nemůžu hrozně jsem mámu a ségru sklamal, ale nedokážu o tom prostě ještě mluvit."     ,,Ne nikoho si nezklamal. Tvé mamce a sestře se po tobě hrozně stýská a celá tvoje rodina je z toho úplně na dně. Všichni psychologové to s tebou vzdávali, ale já vím, že spolu to zvládneme." Řeknu a usměju se. 

I Cameron se usměje a chytne mě za ruce. Zase je to tu zas. Ta příjemná pulzující elektřina, která projede celým mým tělem. Můj dech se zrychlí a srdce mi bije jak dostihovému koni, který zrovna běží svůj velký závod. Najednou se ke mě Cameron začne naklánět. Nevím co mám dělat jsem jak skamenělá. Zavřu oči a najednou ucítím jeho lehce vlhké polštářky na mých rtech. Nejdříve mě to trochu překvapí, ale potom začnu spolupracovat. Chvíli se nechám unášet tou euforií. Než se Cameron odtáhne.    ,,Promiň tohle se nemělo stát."    ,,Ne ty promiň já měla jsem to zastavit hned. Já."     ,,Raději už běž."     ,,Camerone počkej já."    ,,Vypadni!" Zařve naštvaně. Už to nejsou ty hnědé oči, ale ty černé bezcitné uhle. Na nic jsem nečekala a tak jak mi řekl jsem udělala. Naštěstí už se mi blíží padla takže dojdu do kanceláře, kde se převlíknu vezmu si věci.

Rychlím krokem dojdu k autu, odemknu a nasednu. Připoutám se a nastartuji. Vyjedu z nemocničního kampusu a rozjedu se domů. Zaparkuji před domem a výtahem vyjedu k našemu bytu. Když vlezu dovnitř tak zjistím, že doma nikdo není. Odhodím svou kabelku a dojdu si do kuchyně pro čkoládovou zmrzlinu a k tomu si dám ještě tabulku bílé čokolády. Sednu si na gauč zabalím se do deky a pustím si romantický seriál. Trochu se zkusím ponořit do děje, ale moc mi to nejde pořád musím myslet na ten polibek.

,,Ahoj jsem doma." Ozve se od dveří celá rozzářená Emma, který úsměv hned zmizí, když uvidí mě sedět na gauči jako hromádku neštěstí. Jak jí čokoládu a brečí.    ,,Miko co se stalo?" Zeptá se a sedne si vedle mě.     ,,Já já."    ,,Něco s Cameronem?" Zeptá se a já přikývnu.    ,,Já. On mě políbil a já."     ,,Ty jsi neuhnula." Řekne a já přikývnu a ještě víc se rozbrečím.       ,,Bože holka ty se do toho zamotáváš. No jo tady se nám někdo zamiloval." Řekne a usměje se.     ,,Cože ne to ne. Já jsem se do něho nezamilovala." Řeknu jako hotovou věc.     ,,A jsi si tím doopravdy jistá?"
,,No to právě nevím."

Tak jo máme tady další kapitolu a popravdě nevím co k ní mám napsat 😅😁 jenom asi to, že je strašná já vím, ale psala jsem jí ještě narychlo večer, protože nevím jak to budu stíhat se školou takže budu ráda, když alespoň jednu za den stihnu. Takže se omlouvám za chyby a za nudný obsah. Pokusím se to vylepšit ☺

Bára💞