Last Chance [FF Cameron Dallas]

🔐9🔐

,,Počkej ty opravdu uvažuješ nad tím, že ho miluješ?"     ,,Ne jasně že ne. Teda. Já nevím. Emmo co se to semnou je proč se mi tohle děje?" Zeptám se a znovu se rozbrečím.     ,,Pšš. Klid to bude dobrý. Hele nech tomu volný průchod a až čas ukáže tak teprve konej. Ale já jsem ta, která věří v dobré konce takže."      ,,Takže co?"     ,,Nechávám tomu tak rok. Dnešní doba je nevyspitatelná. Aby jsi za půl roku už nebyla vdaná paní." Řekne a zasměje se.    ,,No ještě si z toho dělej srandu."     ,,Ale notak nebuď tak pesimistická. Nikdy nevíš."     ,,No já teda vím. Prostě ho vyléčím a pak." Řeknu, ale zaseknu se možná opravdu nevím co chci.    ,,A pak co?  Už ho nikdy nebudeš chtít vidět? Tak tomu nevěříš ani ty sama." Řekne a já se zamračím.     ,,Dobře dělej jak myslíš, ale nech tomu volný průběh. Ono to nějak dopadne. A neláduj se tou zmrzlinou  bude večeře." Řekne a zmizí nahoře. Jenom si povzdechnu a zmrzlinu uklidím do mrazáku.

Otřu si zbytek slz a deku do které jsem byla za balená složím.   ,,Tak co si dneska dáme já navrhuji něco sladkého. Nebo si dáme maso s bramborovou kaší."     ,,Ne!" Vyjeknu až se Emma trochu vyleká.     ,,A je je zase byla k obědu ta žlutá malta co mě být jako bramborová kaše?" Zeptá se a začne se smát.     ,,Jo přesně to bylo. Už nikdy víc." Řeknu a oklepu se. Brr takovou patlanici už nikdy víc.     ,,Tak navrhuji palačinky s ovocem a šlehačkou."     ,,Tak to zní skvěle. Třeba přijdu na něco jiného než na toho. No však sama dobře víš." Řeknu a povzdechnu si.     ,,No, ale pokud dobře vím tak zítra je pátek a Thomas tě pozval na večeři tak třeba Thomas bude ten kdo ti na něj pomůže zapomenout."

,,Víš co a třeba máš pravdu a navíc je to trochu divné když se doktorka zamiluje do svého pacienta. Je to takový hodně divný takže prostě Camerona budu brát jako pacienta a tím to hasne nic víc."      ,,Dobře o tom si povíme až vám půjdu na svatbu, ale."     ,,Hele ty jsi." Řeknu a bouchnu jí utěrkou do ramene.     ,,Hele promiň, ale já co jsem ho viděla tak jako ošklivý není můj typ to úplně není, ale je to veliký fešák takže tě tak trochu chápu." Řekne a zasměje se. Já na ní jenom kouknu vražedným pohledem. 

,,Nechme toho mám docela hlad tak ať to máme hotové." Řekne a začne připravovat věci na těsto.
,,Hele nech to být. Chvíli počkej a pak až podle toho jak to budeš cítit tak konej co uznáš sama za vhodné." Řekne a usměje se. Já se taky usměju a připravím pánev a vyndám ovoce na ozdbu. Vyndám smetanu a pomalu z ní začnu tvořit šlehačku. Emma mezitím palačinky začne péct. Ty upečené mi podá a já je ozdobím. Pomažu je ovocnou marmeládou na to dám ovoce a šlehačku.

,,No to vypadá úžasně tak dobrou chuť." Popřeje mi Emma a já udělám to samé a obě se do toho s velkou chutí pustíme. Jindy bych si k tomu dala i zmrzlinu, ale před chvilkou jsem jí snědla tolik, že bych si to už asi nevychutnala tak jako teď.     ,,A jak si vlastně donutila Dallase, aby promluvil?"   
,,Nic prostě jsem mu řekla co si o něm myslím a on se chytnul. No a pak se mě naštval tím, že psychologové se neumí vžít do jejich situace a nevíme jaké to je když prožijeme něco zlého."
,,A co jsi mu na to řekla?"      ,,No pravdu."       ,,Je pravda, že skoro většina psychologů neví co to je. Ale ty jsi mi psala, že žiješ jenom s tetou."

,,Jo o rodiče jsem přišla když mi bylo deset let. Jediná jsem přežila když jsme se vybourali. Koukala jsem na svoje rodiče jak jsou zaklíněný a od krve bez známek života. Volala jsem, brečela a když mě vytáhli tak jedinou větu, kterou jsem dokázala vyslovit bylo to. Kdy se maminka a tatínek probudí." Řeknu a rozbrečím se.     ,,Miko to je mi hrozně líto."  Řekne a pevně mě obejme.
,,Ne to nevadí no a tak jsem se z Anglie musela přestěhovat do Švédska kde jsem se narodila."
,,Počkej jo tak proto máš takové jméno a proto umíš tak hezky anglicky. Maminka byla z Anglie?"
,,Jo jo seznámila se s tátou když byl na služební cestě. No tak jí pozval na večeři. Potom za ní párkrát přijel pak mamka za ním no byly spolu asi tři roky a pak jí táta na Maledivách požádal o ruku tam mu taky mamka oznámila, že čeká mě." Řeknu což mě donutí usmát.

,,Tak, alespoň na něco máš hezkou vzpomínku na to jak ti rodiče vyprávěli o jejich seznámení." Řekne a usměje se.     ,,Jo tohle mi musela mamka vyprávět vždy před spaním."     ,,Jo já byla ráda, když jsem od té mé rodiny vypadla. Táta podnikatel a máma známá psycholožka. Já chtěla být muzikálová herečka, ale moje matka ze mě chtěla mít světoznámou psycholožku jako ona sama. Mám dva bratry oba dva mladší a docela mě štvou."     ,,Ale máš někoho na koho se můžeš obrátit a i když jsou na tebe rodiče přísní tak tě mají rádi."      ,,To máš asi pravdu, ale stejně jsou pro mě jak z Marsu, ale to je jedno. Už o své rodině nechci slyšet ani slovo je mi potom smutno a tobě určitě taky." Řekne a já souhlasně přikývnu.

Po večeři umyjeme nádobí a potom si popřejeme dobrou noc. Já se dojdu osprchovat a pak jdu rovnou spát.  Ráno se probudím, udělám si hygienu a obléknu se. Scela připravená a nasnídaná odcházím s Emmou do práce.

Když zaparkujeme před nemocnicí tak se pomalu vydám do své kanceláře. Trochu se zarazím když uvidím tu paní, kterou jsem viděla první den co jsem tu byla.    ,,Dobrý den." Řeknu když se přiblížím.     ,,Dobrý den slečno Jeffersonová jsem Gina Dallasová." Řekne a natáhne ke mě ruku, kterou s úsměvem hned přijmu.     ,,Tak pojďte dál." Řeknu a odemknu dveře.  

,,Tak co vás ke mě přivádí i když si myslím, že to bude váš syn Cameron. Mám pravdu?"     ,,Ano to máte slečno. Doktor Brooklyn mi říkal, že s vámi mluví a dokonce začal i jíst. Jsem vám, alespoň za tohle vděčná už jen tohle je velký skok od toho, že to s Cameronem chtěli už vzdát."     ,,Nebojte se paní Dallasová udělám vše pro to abych odtud vašeho syna dostala."     ,,Ani nevíte jak moc vám děkuji už jenom za ten pokrok. Jsem ráda, že ho máte vy." Řekne a já se usměju.     ,,Ještě jednou vám děkuji." Řekne a s rozloučením odejde.

Já se jako každý den převléknu a vezmu si jeho kartu a vydám se jak už dobře víte za Cameronem. Došla jsem k jeho pokoji a trochu nesměle vstoupila do pokoje. Cameron seděl na posteli, ale jakmile zpozorní mou přítomnost otočí se ke mě. Fotku, kterou do teď žmoulal si schoval do kapsy svých džínů. Trochu mě to zamrzelo, ale ještě je na to až moc brzo to chápu.

,,Dobré ráno." Pozdraví mě a já na něj začnu koukat.    ,,Dobré ráno." Řeknu a dojdu si sednou na svou židli. Jo teď už to bude asi moje židle. On si sedne tak, aby se mi koukal do očí. No bezva takže jsem v háji zase. Někdy si říkám, že ho nechci, že ho nepotřebuji, že je to vlastně jenom můj pacient, kterého musím vyléčit, ale stačí jeden pohled a jsem zase tam kde jsem byla. Na prahu nejistoty a touhy citů, které zatím neumím popsat. Nejsem si jistá svými city a tím co tenhle kluk ve mě probouzí. Ta touha po něm, která s každým setkáním narůstá a jestli s tím něco brzy neudělám tak jsem v pěkný kaši.

Tak jo omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo a taky, že je to celkem o ničem, ale nějak to potřebuji natáhnout. I když si myslím, že bych to spíš měla vymazat. Napište mi jestli vás to baví a jestli mám pokračovat dál

Bára💞