Last Chance [FF Cameron Dallas]

🔐21🔐

,,Počkat oni jsou dva?" Zeptá se překvapeně a já přikývnu. ,,Vážně to je skvělý, já jsem skvělý vlastně ty jsi úžasná nejlepší já tě miluju." Řekne a vezme mě do náruče a zatočí se semnou dokola. ,,Promiň, že jsem se s tebou rozešel teď už chápu asi bych se taky trochu bál a ještě s tou situací co se mi stala. Ale vás si pohlídám nikdo mi vás nevezme a budeme šťastná rodina to slibuji." Řekne a s úsměvem mě políbí. ,,Miluju tě." Řeknu s úsměvem a on mi úsměv oplatí. ,,Taky tě miluju a hrozně moc." Řekne a znovu mě pevně obejme.

,,Tak tohle musíme oznámit všem." ,,Ne počkej s tím na zítra dneska se toho stalo tolik a navíc by se měla vrátit za chvíli Emma. Dneska jeď domů." Řeknu a usměju se. ,,Ale co ty?" ,,Přespím tady a zítra ti zavolám slibuju." Řeknu a po líbím ho na špičku nosu. ,,Dobře, ale víš co zítra tě vyzvednu. Tak se dobře vyspi."
,,Ty taky." Řeknu a vyprovodím ho. Když zavřu dveře sjedu po nich až na zem a rozbrečím se.
Nechápu to proč brečím, ale najednou mě svírá strach. Nevím jestli to zvládnu hned dvě děti najednou. Jsem tak neschopná nedokázala jsem se postarat ani o dva křečky natož pak o děti. Já to nezvládnu. Řeknu si v hlavě.

Zvednu se na nohy a dojdu do koupelny. Tam si opláchnu obličej. Když se, ale podívám do zrcadla znovu se rozbrečím. Takhle jsem to nechtěla. ,,Nedokážu to! Nedokážu!" Vykřiknu a s hysterickým pláčem spadnu na kolena. Nejhorší na tom je, že na potrat je už pozdě. ,,Ne Mikaylo na potrat nemysli. Zvládneš to zvládneš. Dáš to vždyť máš Camerona. Zvláneš to!" Snažím se povzbudit, ale moc mi to nejde. Jenom si povzdechnu a otec si slzy. Se mnou ty hormony opravdu cloumají.

,,Ahoj Miko jsem tu." Zakřičí na mě Emma ze zdola. ,,Jo už jdu." Pokusím se říct co nejklidněji a otřu si zbytek slz. Seběhnu dolů a tam už Emma lítá v kuchyni. ,,Tak co byl?" Zeptá se, ale když mě uvidí přiběhne ke mě a stáhne si mě do objetí. ,,Co se stalo?" Zeptá se a pohledí mě po vlasech. ,,Jo b..byl, ale já to nezvládnu nedokážu to." ,,O čem to mluvíš?" ,,Nemůžu si je nechat. Zkoušela jsem to přemluvit se, že to zvládnu, ale nezvládnu nemůžu asi nejsem připravená psychicky na to mít děti a rodinu."

,,Miko, neznám člověka tak schopného a laskavého jako jsi ty. Neznám tě dlouho, ale za tu dobu jsem toho zjistila hodně a taky tvoje kamarádka Freya mi hodně pomohla když jsem jí zavolala a zjistila o tobě pár informací." Řekne a já se na ní překvapeně podívám. ,,No řekla mi, že máš děti hrozně ráda, že jsi chodila dokonce vypomáhat do dětského domova a že tě děti milovali. A byly to cizí děti a co teprve tvoje vlastní. Myslím si, že to jednou budou ty nejšťastnější děti na světě. No a když k tomu přidám Camerona, který o jedno už přišel tak teď tyhle bude chránit, ale hlavně milovat. Už to chápeš vy dva jste každý jiný co se týká dětí, ale dohromady jste ten nejlepší tým pro výchovu dvou dětí." Řekne s úsměvem a cvrkne mi do nosu.

,,Takže nic nikdo na potrat nepůjde. Ty zítra půjdeš za Cameronem a všechno mu řekneš."
,,Já už jsem mu to řekla." ,,No a co on na to?"
,,Zítra si pro mě přijede, ale já nejsem asi připravená." ,,Ale jsi připravená." Řekne a usměje se. ,,No asi máš pravdu." ,,Já mám pravdu. Tak pojď ty se hezky uklidníš a půjdeš se najíst a pak spát." Řekne a dotáhne mě ke stolu. ,,Přinesla jsem mexickou kuchyni. Tak si dáme." Řekne a podá mi mé oblíbené jídlo. Společně se najíme a potom to všechno uklidíme. A já se dojdu osprchovat jako každý den. Vezmu si pyžamo, vyčistím si zuby a jdu spát.

Ráno mě probudí otravný zvuk budíku. Co bych dala za to, aby tohle všechno byl jenom sen. Ale tohle je realita stále se nemohu srovnat s tím. Na jednu stranu chci děti, ale je tu i strach, který mě zžírá a ničí. Nakonec jsem vstala a došla do koupelny. Udělala jsem si ranní hygienu a potom si zabalila svoje věci a jenom čekala, až pro mě přijede Cameron. Když se bytem rozezněl zvonek trochu jsem se lekla, ale nakonec jsem se trochu vyrovnaná a klidná dobelhala ke dveřím.
,,Ahoj." Pozdravila jsem Camerona, který v ruce držel obří pugét květin. ,,Ahoj zlato tyhle jsou pro tebe." Řekne a podá mi je. S úsměvem je přijmu. ,,Tak co můžeme?" Zeptá se a já přikývnu. Cameron vezme můj kufr a já si vezmu svojí kytici. Najednou už nemám ten pocit strachu. Jako kdyby se ten silný strach ztrácel s každou minutou kterou trávím s Cameronem. Musela jsem se usmát. Cameron se usmál a otevřel mi dveře od jeho auta.

Dojeli jsme domů a já si šla vybalit. Najednou mi kolem pasu někdo omotal ruce. Trochu jsem sebou škubla. ,,Klid to jsem já." Pošeptal mi do ucha svým uklidňujícím hlasem. Musela jsem se nadechnout, protože jsem nemohla skoro dýchat. Chtěla jsem ho, ale nešlo to, prostě teď to moc nejde. ,,Promiň hrozně se omlouvám co jsem ti způsobil, ale i ten den co jsem strávil sám pro mě bylo jako celá věčnost." Řekne a přitáhne si mě do pevného objetí. ,,Taky jsi mi hrozně chyběl." Řeknu a rozbrečím se. ,,Co se stalo Miko klid. Co se děje?" Zeptá se vyděšeným, ale přitom velice laskavým hlasem. ,,Já..já nezvládnu to. Já asi nejsem připravená mít děti nedokážu to." Řeknu ubrečeným hlasem. ,,Co to povídáš ty nechceš se mnou rodinu?" ,,Chci jasně, že ano jenom mám strach, že jako máma pohořím." Řeknu, ale Cameron se usměje. ,,Budeš ta nejlepší máma na světě vím to, protože spolu to zvládneme. Prosím slib mi to společně jsme silnější zvládneme to. Nechci už znovu přijít o rodinu." Řekne a přitáhne si mě do objetí a pohledí mě po vlasech. Strach už se zase trochu zmírnil. Tohle zvládnu společně.

O měsíc později
Právě teď jedeme do Švédska za tetou Hanzem a Em. Hrozně se na ně těším a oni na nás. Jinak Cameronova rodina už to dávno ví, že se naše rodina brzy rozroste. Právě sedíme v letadle a dohadujeme se na jménech. ,,Podle mě je hezké Cameron." Řekne pyšně a usměje se. ,,No dobře tak na to zapomeň mě se líbí třeba Daniell a Simon. A pro holky třeba Ava a nevím." ,,Mě se líbí Autumn." ,,Hm to je hezké jméno. To se mi hodně líbí." ,,A co když to bude holka a kluk?" Tak to bude Autumn a Daniell." Řeknu a uculím se. ,,No dobře myslím si, že je ještě čas na jména." Řekne a přitulí si mě k sobě. Opřu se o jeho rameno a spokojeně usnu.

Cameron mě probudí až něco málo po přistání. Trochu se roz koukám a s Cameronem vystoupím z letadla. Počkáme na naše kufry a já se začnu rozhlížet po tetě. ,,Teto Elzo!" Vykřiknu a doběhnu k ní a pevně jí obejmu. ,,Ahoj Miko. Ty jsi od minule snad ještě zkrásněla. Něco je, ale na tobě jinak? No to je jedno tak co kde ho máš?" Zeptá se teta nedočkavě a začne se rozhlížet.
,,Dobrý den." Přijde Cameron a usměje se.
,,Takže ty jsi Cameron. Páni takový hezký mladík." Řekne a přitáhne si ho do objetí. Trochu ho to překvapí, ale potom se chytne. ,,Moc rád vás poznávám paní Jeffersonová." Řekne a usměje se. Jde mu to líp než jsem čekala. ,,Ale notak říkej mi Elzo nejsem ještě tak stará. A vůbec jdeme než bude tma." Řekne a pomůže nám s kufry do auta.

Přijedeme domů. A vystoupíme z auta. ,,Ahoj." Přijde nás pozdravit Emillia. ,,Ahoj Em." Řeknu a obejmu jí. ,,Ahoj ty budeš Cameron. Jsem Emillia sestřenice Mikayli. Moc ráda tě poznávám." Řekne a podá mu ruku. Kterou s úsměvem přijme. ,,Ahoj chlapče já jsem Hanz. Strejda Mikayli." Řekne a stejně jako já se usměje. ,,Hrozně rád vás poznávám." Řekne a usměje se. ,,My tebe." Řeknou všichni najednou. ,,Tak my jsi půjdeme vybalit." Řeknu a odvedu ho k sobě nahoru. Naštěstí jsem měla vždy velkou postel. ,,Jo ještě je tu někdo komu bych tě chtěla představit." Řeknu a vezmu ho za ruku. Tady ve Švédsku je trochu chladněji i v červenci. ,,Jdeme ven." Řeknu a projdu kolem kuchyně kde sedí všichni i s Cameronem.

Dojdeme na místní hřbitov. ,,Počkej co tady děláme?" Zeptá se Cameron. Je mi jasné, že tady z toho neměl dobrý pocit. Došli jsme tam kam jsem měla tu celou dobu namířeno. K hrobu mých rodičů. ,,Jsme tu." Řeknu a kleknu si k jejich hrobu. ,,Mami tati tohle je Cameron. Můj kluk a otec našich dětí." Řeknu sebejistě a chytnu ho za ruku. ,,Camerone tohle je Joseph a Jessica Jeffersonovi." Řeknu a a zamrk uslzenýma očima. Cameron mě pevně obejme. ,,Děkuju, že jsi mě představila. Jsem hrozně rád, že jsem tě našel a jsem rád, že můžu patřit do tvé rodiny." Řekne a usměje se.

Tak jo omlouvám se za to, že teď nic nevyšlo a že to stojí za starou belu. Vím už asi ty moje příběhy nejsou co to bývalo a to mě hrozně štve i to, že teď nemám moc čas na psaní tak snad o prázdninách 😅 jinak nemusíte to číst je to hrůza 😅

Bára💞