Lepší málo než nic

1. část

Pach vznášející se nad celou tohle planetou a nejspíš pronikající i do mezihvězdného prostoru byl horší, než když velké deště vyplavily stoky a ulicemi Odinova města se hnaly splašky nesoucí podivné bahnité příšery přežívající v podzemí. Byl to odporný puch, který mu tenkrát obrátil žaludek naruby hned, co společně s Thorem a asgardskými bojovníky vyjel do ulic, aby pomohl odstranit slizké tvory napadající obyvatele. Ostatní se mu smáli, když zvracel přes koňský hřbet, a ještě víc se mu smáli, když se musel po vlastních, a potácivě, vrátit za hradby Odinova Dómu. O tom, co následovalo večer při hostině na oslovu toho malého a bezvýznamného vítězství, nechtěl mluvit ani sám před sebou. Celou dobu ho častovali přezdívkami a říkali, že se schovává za matčiny sukně.

Sevřel ruku v pěst a pohlédl skrz nažloutlá mračna nasáklá chemikáliemi k půlkruhovému měsíci.

Kdyby tenkrát věděl, kým skutečně je, nepřinášela by mu jejich slova sebemenší pocit ponížení. Nestál by o jejich vylhanou přízeň.

Vztek z něj při vzpomínce na hodovní síň vzkypěl ve vlně, která utrhla vršek nedaleké trubice, ze které pozvolna vycházel pramínek páry, což způsobilo, že se pára vyvalila ven a ovanula Lokimu tvář. Nepříjemná horká voda se okamžitě srážela na jeho chladné tváři v drobné kapky, které mu začaly stékat za límec kabátce. Mávl rukou podruhé a pára zmrzla, sesypávající se k zemi v podobě sněhu, který téměř okamžitě tál na rozehřáté střeše. A trubka samotná zamrzla až po těsnění, které vlivem nezvyklého chladu puklo.

Pára se přestala zcela valit ven, jak se mu nejspíš podařilo zmrazit celý klimatizační systém této budovy. Bez výrazu hleděl na zmrzlou trubku. Jen Midgarďané mohli být tak hloupí, aby se pokoušeli chladit vzduch vodou, ale na co oni hloupí nebyli. Bylo jich tolik, mnohonásobně víc než Asgarďanů, téměř se podobali myším, a přesto neměli dost velké mozky, aby je spojili v jeden natolik inteligentní celek, který by byl schopný vymyslet něco lepšího, než je voda.

Mírně se ušklíbl a odvrátil se směrem k tenké městské ulici, která se rozprostírala hluboko pod ním. Při zanedbatelné inteligenci Midgarďanů bude snadné přelstít i nejchytřejšího z nich, zvláště když se posilněný alkoholem právě bujaře potácel ke svému autu v doprovodu dvou evidentně hloupých, zato však velmi obdařených žen.

Lokiho rty se zvedly ještě o kousek, až v dravčím úsměvu odhalily jeho bělostné zuby. Byl krkavcem, šelmou shlížející na svou bezbrannou kořist. Bezvýznamného smrtelníka, který ho nejen dovede tam, kam potřebuje, ale ochotně mu jednou do rukou vloží to, po čem Loki nejvíc touží.

Tiše se zasmál do hukotu města a jediným krokem se přehoupl přes okraj střechy.

°°0°°

Měkké polstrování pohovky ho láskyplně objímalo, zatímco on neméně láskyplně objímal skleničku s alkoholem a druhou rukou putoval po hebké kůži stehna své společnice. Právě se mu, přes slastný zvuk nahlas puštěné hudby, snažila něco ukázat na monitoru svého mobilu, který jeho výrobci nazývali interaktivním. Byla to hračka, kterou si sestrojil už jako malý kluk, a asi tak chytrá, jako děvče, kterému patřil.

„Zlato,“ zavolal přes hluk hudby a promnul jí stehno o něco pevněji, „místo mluvení mi radši dojdi pro pití.“ Zlehka ji poplácal.

„Tak jo,“ odpověděla se zářivým úsměvem, ani ji přitom nenapadlo neposlechnout.

Mírně přimhouřil oči, jak sledoval její vzdalující se zadek v neslušně krátké sukni. Ještě kousek, stačilo jen naklonit hlavu na stranu, a mohl klidně vidět krajkové růžové prádlo, které jí sám daroval. Moc toho nezakrývalo, spíš naopak. Obrátil do sebe zbytek alkoholu, který se ještě líně přeléval na dně jeho sklenky, a jeho pohled, od zadečku natěsnaného do miniaturního kusu látky, putoval po baru. Klouzal jím přes hlavy tančících lidí, k baru, kde se právě připravovalo jeho pití, až k mixážnímu pultu za kterým usínal D. J. Zrovna uvažoval o tom, že převezme jeho místo a pořádně to tu rozpálí, když ji uviděl, jak od vchodu prochází davem k barovému pultu.