Lepší málo než nic

3. část

Stál v ústí tiché bílé chodby, která se hrůzostrašně táhla do dálky, kam by nedolehl ani ten nejsilnější křik. On však křičet nedokázal, nemohl se ve skutečnosti ani pohnout, ledový chlad a bolest svírala každou jeho buňku. Měl dojem, jako kdyby byl zavřen v jednom ze svých obleků, sletován v jedinou kovovou sochu a vržen do hloubek polárních moří. Odsouzený udusit se na dně oceánu, sám, opuštěný, vzdálený všem, kteří měli sílu ho zachránit. Mrtví. Tak mrtví a vzdálený. Slyšel svůj dech, srdce bít v uších, stejně jako vnímal ten zvláštní pocit, když jeho reaktor musel vynaložit víc síly na udržení zrádných kusů putujícího kovu daleko od jeho tlukoucího srdce, přesto všechno si připadal dávno mrtvý. V očekávání toho nejhoršího.

Dveře na konci chodby se zhouply.

Vzdálené zavrzání pantů pobídlo čas k tomu, aby se opět rozeběhl, a tlukot jeho srdce byl přehlušen zvukem kroků přibližující se postavy. Pomalu, jeden krok za druhým. Chtěl mu vyběhnout vstříc, vykřiknout jednu ze svých proslavených přihroublých poznámek, které ho snadno dokázaly dostat do vězení, ale uvědomil si, že dokáže jen naprázdno otevírat ústa a zatínat pěsti. Němě přikyvovat, když k němu muž promlouval tichým hlasem vpalujícím se svou lítostivostí hluboko do duše. Bořící všechny zábrany i sliby, který jí kdy dal, tím, s jakou profesionální zručností říkal, že ho opustila. Odešla bez rozloučení, bez slůvka omluvy nebo slibu, že se jednou vrátí, byť jako přízrak, či snad výhružkou toho, že ho bude pronásledovat ve snech.

Udeřil pěstí do zdi.

Cítil se tak bezmocný. Měl vše, mohl být kýmkoliv, dokonce i superhrdinou oslavovaným celým světem, ale nemohl ji zastavit. Tak moc to bolelo, tak hrozně moc. Bezradně klesl podél zdi na kolena a hlava mu padla na hruď. Bolelo to až příliš, jako kdyby si střepiny přes sílu reaktoru probily konečně cestu do jeho srdce a rozervaly ho na kusy. Jenže ani to mu nepřinášelo milosrdnou smrt slibující rychlý konec utrpení. Ne, bolest zůstala, rozpínala se, obalována nesmyslnou nadějí, že vše bude v pořádku a nic, co se děje, není pravdivé, jako kdyby byl uvězněn ve snu. Strašlivé noční můře, která už neměla nikdy skončit.

°°0°°
 

Odtáhl ruku z midgarďanových zavřených očí a trochu se zachvěl. Popravdě nebyl připraven na tak silný zážitek, jakého se mu dostalo. Mělo to být pouze snadné kouzlo, které z nejsilnější temné vzpomínky vytvoří noční můru, jež oběť kouzla sevře ve svých tenatech, dokud není prokletí sejmuto. To mu mělo zajistit, že nebude moci Jarvis po nějakou dobu Starka probudit, až se bude vloupávat do jeho souborů, nečekal ovšem, že vzpomínka, kterou midgarďanovi přinese, bude tak… emocionální a opravdová. Očekával spíše něco malicherného, jako ztráta milovaného automobilu, snad pokles akcií na těch hloupých burzách nebo cokoliv, co se nacházelo běžně v myslích pozemšťanů, ale ne odraz smrti. Bylo to nečekaně silné a matoucí. Skoro tu bylo několik okamžiků, kdy neshledával tohoto Midgarďana tak naprosto omezeným jako ostatní, ty však rychle zakryly dlouhé hodiny, kdy se naopak jevil ještě horší a hloupější než všichni ostatní dohromady.

Zatřepal hlavou, hlavně aby se zbavil nelibé myšlenky, že by si měl se svým plánem pospíšit, aby Starka dostal z jeho snu co nejdříve. Nezáleželo mu na jeho pohodlí, neměl k tomu důvod, snad dříve by mu stačilo i těch pár dní po Midgarďanově boku, aby mu pomohl, poradil, byl k němu laskavý tak, jak jen bůh může ke svému poddanému být, jenže to bylo před stovkami let. Dost dlouho i na Ása nebo Ledového obra.

I přes své přesvědčení vstal z postele rychle a jeho kroky jistě zamířily rovnou do dílny. Věděl, že ho při tom Jarvis pozoruje, ale byl si jist, že nebude schopen rozpoznat, co dělá, dokud nebude příliš pozdě.