Lepší málo než nic

7. část

Byl hladový tak, že by klidně žvýkal kamení jako obři z Muspelheimu, a proto se na oběd vskutku těšil. Jaké bylo nyní jeho zklamání, když na něj z talíře hledělo jediné kuřecí stehno, hromada zeleniny a pak cosi bílého, čemu Midgarďané říkali brambory, a co chutnalo trochu sladce a trochu slaně. Nechápal, proč toho lidé tolik snědí, nebylo to dobré, přesto se pokorně chopil nesmyslně malého a tupého nože a vidlice, která vypadala jako zmenšenina vidlí na přehazování hnoje. Tomu midgarďané říkali příbor a jedli s tím všechno jídlo, i když v jiných zemích, které navštívil, viděl pozemšťany jíst také dvěma tenkými klacíky – a přitom národy, které Američtí midgarďané považovali za chudé a zaostalé, jedli jídlo rukama tak, jako se jedlo na Asgardu. Docela zvláštní věc.

Stejně zvláštní bylo také ticho, kde se rozprostíralo po hodovním místě.

Nemyslel si, že to patří k midgardským zvykům. Když se bavil se svými lidskými přáteli, byl při jídle hluk, hlasitý hovor, smích a zábava. Pravdou ale bylo, že tehdy jedli jídlo rukama, třeba tu výbornou slanou pizzu, co pálila jako by polykal oheň, a zapíjeli to přímo z umělých nádob, nazývaných flašky, ne z malých a na první pohled křehkých sklenek, které stály před ním na stole. Třeba právě v tom byl ten zásadní rozdíl.

„Měli jste tu hezké počasí?“ prolomila Jane konečně ticho nervózním hlasem.

Zvedl k ní pohled od svého poloprázdného talíře a snahy nehltat, jak Midgarďané nazývali jeho způsob hodování. Jane byla nervózní, roztěkaná a zároveň šťastná a plná obav už od chvíle, kdy dnes ráno přistáli na dvoře jejích rodičů. S postupujícím časem její nervozita vzrůstala a teď vyvrcholila. Poznal to podle způsobu, jakým posouvala své brambory po talíři a těkala pohledem z jednoho svého rodiče na druhého. Jemně a nechápavě se zamračil, když ji sledoval. Podle všeho byla ze svých rodičů nesvá, ale Thor nechápal proč. Janein otec, pán tohoto stavení, George Foster, byl na první pohled klidný, tichý a trpělivý muž, jeho ostře řezaná tvář dávala na odiv upřímnost a jistou sveřepost a ruce zase ukazovaly, že je zvyklý na tvrdou, rolnickou práci. Byl to čestný a silný muž, tím si byl jist. Na druhou stranu lady Robine, žena páně Fostera, byla drobná, s jemnou tváří, kterou už zdobily vrásky, a malýma rukama, kterýma obratně nabírala jídlo a jistě také šila a vyšívala, podle mnoha výšivek všude po domě.

Byli to milí lidé, kteří ho vlídně přijali, i když jídlo za moc nestálo, ale to jim nevyčítal. Chápal, že jejich majetky nejsou ani na Midgarďany velké, a zvyky planety Země byly také jiné. Líbili se mu Janiny rodiče, už teď je měl rád a doufal, že je jeho náklonnost opětovaná.

„Letos bylo dost sucho,“ ujala se paní Robine slova, jelikož pán domu nevypadal, že by chtěl odpovědět. „Pamatuješ ten potok, co jsi přes něj s kamarády jako malá jezdila na kole a pak ses vždycky vrátila zabahněná? Tak ten letos skoro vyschl, několik týdnů se dal překročit.“

„Jistěže pamatuji,“ přitakala Jane s úsměvem rozlévajícím se po její nádherné tváři, jako když slunce vychází zpoza mraků, „vlévá se dole do Jankinsonova jezera. Přímo u toho splavu bylo lano visící ze stromu. Jako děti jsme se tam chodily na něm houpat a skákat do jezera. Byla to zábava, jen nás starý Jankinson každou chvíli vyháněl. I tak jsme tam chodili,“ promluvila směrem k němu.

„Och, to je pravda, Billy nám ji několikrát přivedl domů a hrozně se zlobil,“ zasmála se paní Robine měkkým hlasem.

„Já jako mladý s přáteli brázdil asgardské moře na zádech mořských hadů. Několikrát jsme vytvořili vlnu, která zaplavila přístav. Všeotec tím nebyl příliš potěšen,“ zavzpomínal s úsměvem na doby dávno minulé.