Lepší málo než nic

4. část

Mírně se zamračil na kelímek s kávou, který před ním stál, a zvažoval, proč si ho vůbec ještě dává. Nějak už delší dobu pochyboval, že na něj má káva účinek, možná ne všechna káva, ale rozhodně tato slabá vodnatá hnědá břečka, kterou servírovali v kantýně S.H.I.E.L.Du.

„Nese se zvěst, že z Furyho osobního kávovaru teče kafe tak silné, až leptá sklo,“ odhadl Clint jeho myšlenky a odpověděl na ně.

Roztržitě k němu obrátil. Myšlenky měl u kávy, ale také u jejich návštěvnice, která ho rozhodně zajímala víc než obsah hrnku. Začínal pochybovat o tom, jestli bylo správné nechat Starka ji tu provést. Ve skutečnosti to zcela určitě nebylo podle bezpečnostních protokolů S.H.I.E.L.Du, jenže to naneštěstí mohl říct o daleko víc věcech, které se v téhle budově odehrávaly, včetně chování samotného ředitele, jež poslouchal rozkazy svých nadřízených jen v případě, že se mu líbily. Ty ostatní okázale ignoroval, či udělal přesný opak. Na to, že byl S.H.I.E.L.D teoreticky vojenskou nebo alespoň polovojenskou organizací, tady znamenaly rozkazy až směšně málo, zvláště pak v oddělení Avengers, což byla vlastně skupina nezávislých osob, která mezi sebou udržovala příměří hezky den od dne a misi od mise.

Takže ne, nemohl udělat chybu, protože Brigit byla jenom malou tečkou v zápiscích prohřešků proti disciplíně. Divil se, proč ho to ještě překvapuje nebo si s tím láme hlavu. Jak by řekla Natasha: zelený mozek se z hlavy vyndat nedá. Nejspíš měla pravdu, nedokázal být ničím jiným než vojákem, kdyby to uměl, dávno už by dělal něco jiného, než pořád dokola zachraňoval svět a prostřídával to nekonečnými dny nudy tady na ústředí. Nekonečnými. Jak vlastně moc nekonečnými? Nebyl si jistý, rozhodně za těch osm let, co byl opět naživu, prý nezestárl o jediný den a neudělala se mu jediná jizva, ať už na těle nebo v těle, která by ho činila starším. Teoreticky vzato by tu mohl být ještě mnoho a mnoho desítek let, aniž by se přiblížil důchodovému věku. Třeba déle, než bude Barton vůbec naživu, uvědomil si při pohledu na svého přítele, který na druhém konci stolu srkal špagety se sýrovou omáčkou.

„Kde myslíš, že je Stark se svou dívkou?“ zeptal se, aby prolomil ticho.

Barton strnul jako přimražený a zvedl pohled, půlka nabrané porce špaget mu zůstala stále na lžíci a druhou měl v puse. Tak vydržel několik okamžiků, než jídlo poněkud neslušně vcucl do pusy a olízl si rty.

„Nejspíš někde po budově. Kolik tu máme kumbálů?“

Opravdu by ocenil, kdyby se lidé kolem něj trochu častěji zdržovali komentářů mířících na intimní aspekty života, které měli všichni v obrovské oblibě. Od Furyho a jeho nadávání lidem do velkých penisů, až po Natashu a její občasné, i když šokující náhledy do sexuálních radovánek, které zažila. O Starkovi, který jim poskytoval detailní popisy nikoliv občasně, nýbrž pokaždé, když se sešli, nemusel ani mluvit.

„Měl by si s tou prohlídkou pospíšit, jestli tu budou ještě, až se vrátí Fury, nebude z toho nadšený. A když se dozví, že jsem to Starkovi dovolil…,“ odmlčel se, jelikož Bartonovy koutky zacukaly v nepatrném úsměvu. „Nech toho, pořád jsem váš velitel. Oficiálně. To, že mě tak Stark nebere, je něco jiného. Já cítím odpovědnost za to, co děláte, ať už na misi nebo v běžném životě, a týká se to i jeho.“

„S tímhle se svěř Starkovi, až bude pít jednu ze svých drahých whisky, a pak se dívej, jak se udusí. Hlavně mě k tomu nezapomeň přizvat,“ odvětil Barton pobaveně, v jeho případě to znamenalo, že skoro vypadal, jako kdyby neměl obličej vytesaný z nějakého tvrdého kamene. „Ta žena nemusí být hrozbou.“

„A proto sis tedy s sebou vzal do jídelny luk?“ Pokynul hlavou ke zbrani vyloženě posazené na židli vedle Clinta. Ten v odpověď jen mírně pokrčil rameny.