Lepší málo než nic

9. část

Dračí hlava na tom ještě nebyla po pouhých pár hodinách spánku dobře, ale slunce se začalo blížit k západu, a jak věděl velmi dobře, už teď bylo s podivem, že je ještě nenalezli. Museli pryč. Udělat takové rozhodnutí bylo snadné, probudit Belluse a vysvětlit mu, že si má připravit jednu jedinou oblíbenou věc, kterou vezmou s sebou, bylo už něco trochu jiného. Zatímco on snadno shromáždil použitelné věci ze zbytků svého nastřádaného majetku, Bellus mu mezitím za zády nanosil celou hromadu svých hraček. S povzdechem si promnul spánek a tvář, jak shlížel na kupu okousaných věcí. Jeho trpělivost byla již beztak napnuta do nepřiměřených mezí, musel se násilím uklidnit, aby na Belluse zbytečně nechrlil hněv. Nebyl tím vinen, byl dítě, některé věci stále těžko chápal a počty mezi ně rozhodně patřily.

„Pravil jsem jednu věc, nikoliv jednu věc na jednu hlavu a deset dalších jako zásobu,“ řekl trpělivě, zvedaje z podlahy ohryzanou midgardskou napodobeninu medvěda, kterou pro něj obstaral na tržišti pod velkým kolem, na kterém se Pozemšťané pro zábavu vozili. „Jedna věc. Takto vypadá jedna věc, Bellusi. Jediný předmět, ne víc, a pospěš si, nebo nebudeš mít nic.“

Hodil oslintané zvíře zpět na zem, kde klidně mohlo zůstat zapomenuto. Většina Bellusových věcí nebyla už pranic k užitku, staly se z nich rozedrané hadry, které dělaly jen nepořádek, jenže bylo tak těžké některou z hraček mu vzít a vyhodit. Nářek, který pak spustil, se dal zde na Midgardu jen těžko skrýt, protože i když se nacházeli na tak opuštěném místě, jako bylo toto skladiště, neustále tu někde opodál poslouchaly cizí uši. Právě proto dostal Bellus víc než kterékoliv Lokiho předešlé dítě, nebo to také bylo proto, že na něj byl opravdu hrdý. Do teď sice netušil, co ho napadlo pokoušet se zplodit dalšího tvora zrovna zde na Midgardu, snad to bylo osaměním a touhou po něčem známém, ale nelitoval. Tři druhy, tři různé schopnosti, tři životní síly. Vše velmi pečlivě spleteno v jediném tvoru, který žil, dýchal, přemýšlel a rostl do krásy. Byl hrdým otcem, ale také umělcem, který postoupil na novou úroveň svého řemesla. Otázkou bylo pouze, kam se vydat dál? Jakou další mez v umění plodit roztodivné tvory by ještě mohl překročit? Doufal, že v brzké době bude mít místo i čas to zjistit, a také navíc sílu, která by mu mohla pomoci.

Do zad ho šťouchla hladká hadí hlava. Obrátil se. Přímo před ním čněly ostré psí zuby, mezi kterými byla stištěná kniha. Vyprostil ji ven, oklepl od slin a podíval se na její přední rozmočenou stranu. Z nápisu už kus chyběl, ale ten proklatý obrázek šedé koule na červených nohách a duhy klenoucí se nad ní byl stále dobře zřetelný. Opět příběh o ošklivém káčátku měnícím se v krásnou labuť. Teď už nemohlo být pochyb, a musel by sám sebe označit za hlupáka, nikoliv mistra náznaků a manipulace, aby nepochopil, co se Bellus snaží vyjádřit.

Chytl ho za tlamu a přidržel ji, nahlížeje do jeho hnědého oka.

„Hloupé zvíře, co si myslíš, že jsi?“ zamračil se na něj. „Jsi vrcholem mé tvořivosti, dokonalý takový, jakým jsi a budeš. Znectíváš mou práci, pokud si myslíš, že jsi něčím méněcenným. Řekl jsem to už mnohokrát - sebevíc nenávidím Všeotce, stále jsem asgardským princem a ty jsi můj potomek. Přestaň s nesmysly,“ hodil knihu na zem a jedním mávnutím ruky ji zelenými plameny proměnil v popel, „a buď hrdý na svůj původ a užitečný svému otci. A žádný pláč! Nejsem zvědavý na tvé skřeky!“ dodal zvedaje prsty nahoru před psí hlavou, které se z hrdla začalo ozývat táhlé kňourání.

„Isä...“ zasykla hadí hlava trochu plačtivě, zatímco psí klesla až dolů na zem. Poslední z hlav byla sice trochu nachýlená dolů v únavě, jako zlomená paže, která ještě nestačila začít srůstat, ale zpod přimhouřených víček hleděly ublížené oči.